Jak se nemehlo vydalo na seminář tameshigiri

Seminář iai a tameshigiri se odehrál v Plzni 16. června. Vedl jej Kinji Nakagawa sensei a byla to první akce takového druhu, které jsem se zúčastnila. Ač se během toho jednoho odpoledne stalo všechno, čeho jsem se bála, že se stane, nelituji peněz investovanýh do tohoto zážitku a těším se, že se na nějaký takový seminář zase někdy podívám.

Tento seminář byl událostí, na kterou jsem se dlouho a velmi těšila. Pro mě to bylo něco nového, ve všech směrech. Za prvé jsem nikdy předtím neměla možnost jet na seminář Nakagawy-senseie, jehož semináře si všichni pochvalují. Za druhé Nakagawa-sensei cvičí čistokrevné iaido, a tak i když na aikidu také cvičíme s mečem, nemohla jsem říct, že by iaido bylo něco, co bych si doopravdy vyzkoušela. Až do nedávna. A za třetí, mít v ruce opravdový meč, to je pocit diametrálně odlišný od toho, mít v ruce dřevěný bokken. Nehledě na tu možnost moci si přeseknout ostrým mečem makiwaru, to je přeci strašně cool zkušenost a vůbec...kdy se k tomu jinak dostanu?

Tento seminář byl zároveň událostí, na kterou jsem málem nešla, protože díky úrazu zad, který se mi stal asi měsíc před tím, jsem byla ráda, že dokážu ležet bez bolesti. A tak jsem několik týdnů přemlouvala svoje tělo, aby se koukalo hojit co nejrychleji a hlavně bez komplikací. Dva dny před seminářem se zdálo, že domluvy a přemlouvání skutečně zabraly - bolest zad byla tatam a  hýbat jsem se také mohla, a tak jsem směle vyrazila vstříc novým zážitkům.

Hned první "zážitek" pramenil z toho, že se na tomto semináři sešla skupina lidí cvičících různá bojová umění. Kromě aikidistů a iaidistů na seminář přišlo i pár karatistů. Nemohu říct, že bych byla nějaký výborný porozovatel lidí, ale už podle chování ještě před začátkem cvičení mi přišlo, že každá skupina má úplně jiný přístup k tomu, co cvičí, ač všichni bereme naše bu(ši)do smrtelně vážně. Ač nás alespoň toto spojuje, měla jsem jinak pocit, že se sešly tři skupiny lidí, které jsou si navzájem cizí a ze strany iaidistů jsem snad i cítila něco jako výsměch vůči nám, aikidisům. I když se chovali velmi slušně, přišlo mi, že se na nás dívají tak trochu shora. Měla jsem ale možnost cvičit a mluvit s panem Jakubem Zemanem, autorem knihy Tsuba - záštita japonského meče (mimochodem velmi zajímavá kniha, bohužel s velkým počtem chyb). Po pravdě jsem byla tímto pánem poněkud zklamaná. Ale o tom možná někdy jindy.

Co mě nejvíc zarazilo, bylo to, jak se klasické iaido podobá cvičení aiki toho iai a jak je zároveň úplně jiné. Ta první část překvapení se dala čekat a také jsem ji očekávala. Ta druhá část ovšem byla překvapující hodně. Pohyby, které již mám naučené a znám je (troufám si tvrdit) docela důvěrně, byly najednou úplně nové a jiné, v některých případech úplně cizí. Hned vzápětí následoval údiv nad tím, jak jsou procvičované pohyby jednoduché. Mé "zlé já" mě svádí říct, že trapně jednoduché oproti katám, které v toho iai cvičíme. Když si přehrávám vzpomínky na seminář nyní, s odstupem více jak jednoho měsíce, docházím k závěru, že vlastně není se nad čím radovat. Přes semestr a něco jsem toho iai vůbec necvičila, a z toho mála, co jsem se naučila, jsem většinu úspěšně zapomněla. A tak jsem jen dočasně měla výhodu jakožto tabula rasa, že mé tělo nemělo vytvořenou pohybovou paměť a mě se vlastně pohyby neměly s čím plést. Stačilo se jen pozorně podívat na Nakagawu-senseie a pak to zopakovat a popř. se podívat vedle, jak to cvičí někdo z iaidistů. Tak proběhla první část semináře celkem zdařile.

Poslední část semináře bylo tameshigiri, tedy od začátku očekávané cvičné seky. A zde mě dobrá nálada opustila a štěstí se unavilo a sedlo asi na ještě většího "vola", než jsem já. Jak jsem tak seděla a čekala, až na mě přijde řada, začaly mě brát křeče do rukou, snad od nezvyku cvičit dlouho s mečem a cvičit na kontakt. Ono se to nezdá, ale když do sebe ťuknou dva dřevěné meče, je to docela ďaha. A když do sebe ťukají opakovaně hodinu, je to znát. Než jsem přišla na řadu, ruce přestaly bolet, ale cítila jsem v nich přesto únavu. Meč byl překvapivě lehký a do makiwary z namočené rýžové slámy zajel překvapivě snadno, snadněji než nůž do másla pokojové teploty. Přesto se mi nepovedlo ani jednou svoji makiwaru přeseknout. Snad jsem se bála, aby mi ostrý meč nevypadl z ruky, snad jsem byla unavená. První tři seky se mi prostě nepovedly. A při posledním seku, když se dostavil onen pocit "teď to dám" se ozvala záda a mě bylo okamžitě jasné, že nedám. A tak jsem odevzdala meč a šla si sednout a dívat se, jak to jde ostatním.

A závěr? Zážitek to byl super. Předsevzetí vzít si s sebou domů alespoň malý kousek makiwary, který bych sama usekla, se nekonal. Jak jste pochopili z textu, nebylo co odnést. Při vzpomínce na seminář mám hořko-sladké pocity a s pocity smíšenými se těším na další příležitost, kdy to snad dopadne líp...