Zase jedna příhoda, nad kterou zůstává rozum stát

Je lednový pátek. Nesněží, ale celkem slušně mrzne. V celkem dobré náladě si to štráduji po Americké. V náhlém záchvatu samolásky jsem došla k závěru, že potřebuji odměnu. Za co? Jen tak. Tou odměnou mi má být baštonáda u McDonalds - nezdravá a nechutně drahá. No ale proč ne, zase tak často tenhle řetězec nenavštěvuji. No jo, ale to bych nesměla být já, abych si mohla svou nezdravou odměnu vychutnat v klidu.

První náznaky toho, že mi moje porce amerického stylu stravování není souzená pozoruji už při objednávání, kdy si mně napřed nikdo nevšímá a pak mě předběhne jakási nafintěná mamina se dvěma neuvěřitelně protivnými a nevychovanými ratolestmi. To ještě dýchám zhluboka a doufám, nechci si nechat zkazit náladu maličkostmi. Konečně jsem se dočkala, objednala jsem si a mohu si jít sednout...jenže kam? Tak bloumám po fastfoodu, sleduji skupinku lidí, která už před drahnou chvílí dojedla, ale k odchodu se stále nemá a s tím, jak klesá teplota mého jídla, klesá i moje nálada. Konečně se uvolňuje místo a já si mohu sednout.

S potěšením mohu konstatovat, že konzumace proběhla bez komplikací. Nic mi nezaskočilo, nic nebylo zkažené. Dokonce jsem dostala zdarma sladkou tečku - malý kousek dezertu. Inu, reklamní akce. A tak si tak přežvykuji svoje hranolky, když v tu ránu do restaurace vtrhne "týpek". Oblečený v jakémsi asi hoperském oblečení, s kšiltovkou, poněkud ušmudlaný. Hlavu nakloněnou v nepřirozeném úhlu na stranu, s širokou, poněkud agresivní chůzí. Třímaje v ruce košíček, jaký mají všichni ti "loudilové od charity", akorát v něm nemá ani plyšáky, ani magnetky, a začne obcházet jeden stůl za druhým a cosi huhlat. A nezadržitelně se blíží ke mně.

Jídlo mi jaksi začíná drhnout v krku, větřím problémy. Nic jiného s sebou tenhle člověk nepřináší. Konečně dorazil i ke mně a strčil mi pod nos prázdný košíček a huhlá něco o dětech. Hraji ignora a koukám z okna, jak kolem prochází lidé. Zabralo to, odchází. A zkouší to samé u dalších stolů. Trochu se mi ulevilo a došla jsem k závěru, že bude lepší, když zbytek jídla popadnu do hrsti a dojím ho někde jinde, třeba venku na lavičce, i když v mrazu. Hlavně, když budu dost daleko od tohodle zjevu. Možná opravdu vybírá na charitu, i když je to evidentně retard, říkám si. A možná taky ne. Jen pryč od něj, říkám si. Jednám ale moc pomalu, už je u mně znova a znova mi pod nos cpe košíček, abych přispěla na děti. Teď mu rozumím, že na postižené děti. Mlčím, koukám z okna a opět hraju ignora. Posledně to zabralo...

Tentokrát ale ne. Košíček visí stále před mýma očima a provokativně se tam pohupuje. Přemýšlím, jestli bych se třeba neměla zvednout a nahlásit ho personálu. Nakonec jen polohlasně říkám "Ne". S chlapíkem to cloumá vzteky. Asi jsem nebyla jediná, kdo ho odmítl. Podle jeho pohledu jsem ho odmítla, jako všichni ostatní. Chvíli to vypadá, že mně něčím praští. Na štěstí je kolem dost lidí a všichni koukají mým směrem. "Tak se tim udav!" vyletí najednou z jeho úst, slova jedovatá jako šíp, pronesená člověkem, o kterém mám nyní jistotu, že není mentálně úplně v pořádku. "Přeju, ať se Ti stane to, co těm dětem." dodá ještě s dikcí vlastní "pomalejším" lidem a odchází zase prudit k dalšímu stolu. Teď už na nic nečekám a beru do zaječích. Tak nějak decentně, aby to nevypadalo, že utíkám, ale rychle.

Bohužel mě prudil z restaurace doběhl na ulici, opět zahuhňal něco o nemocných dětech a opět mi začal strkat košík pod nos. Opět jsem ho odmítla a on opět začal řvát, ať se udávím. Stále mně pronásledoval, jeho nadávky se stále stupňovaly a já začala mít docela strach. Nápad ho za tu ruku s košíkem chytit a trochu mu ji zkroutit, kolem mě jen proběhl a já se ho ani nesnažila chopit. Ať bych proti němu udělala cokoliv, byla bych já ta špatná, že si dovoluju na retarda a navíc na kripla. Situaci za mně vyřešila shoda okolností. Zrovna se chystal odjet trolejbus. Zmohla jsem se tedy na dva či tři dlouhé skoky a zaplula rovnou na jeho palubu. Ještě jsem ani nedopadla, když se za mnou zavřely dveře. Byla jsem zachráněna. Že mně čekala zajížďka a mé pochůzky po Plzni se tak prodloužily o drahnou dobu, mi v tu chvíli bylo jedno.

O tom, že někdo někde napadl invalidu nebo mentálně postiženého, o tom slýchám poměrně často. Ale aby invalida či mentálně postižený napadl zdravého člověka, to se tak často neděje. V mém případě to bylo napadení sice jen verbální, nicméně k tomu fyzickému nemělo vůbec daleko.

Je to asi čtyři roky, co na mně ožrala ve vlaku mířil pistolí, na mou čest, nekecám. A stejně jako tehdy, i tentokrát jsem se musela ptát, co se to s tím naším světem děje...