Zase chvíli v klidu, ikdyž...ehm...no...

Tak mám za sebou další seminář aikido. Na čtyři dny jsem plánovala vypadnout ze stereotypu a urovnat si během padání na tatami myšlenky. Marně jsem doufala, že pár věcí během toho rovnání vypadne z hlavy úplně, pár se přerovná a sesype a věci se mi nebudou jevit tak blbě, jak se jevily. Úspěch se nakonec dostavil, ale jen částečně. A tak jsem jsi krom naraženého zadku, zmoženého zápěstí a boule na hlavě, přivezla v té hlavě docela zmatek a snad i zklamání...

Kráčet po cestě aikido není vůbec jednoduché. Snažit se neustále hledat myšlenku souladu v každém pohybu je naopak dost složité. A speciálně cesta, kterou nám ukazuje Shishiya-shihan, je ještě težší. V technikách, u nichž jiní mistři považují bolest za nedílnou součást cvičení, ukazuje nám on cestu, jak se bolesti vyhnout, jak vyzrát nad "zlým já", které máme v sobě my i protivník, a jak ukončit boj tak, aby v něm nebyl ani jeden poražený. Pochopit filozofii bojového umění, které nechce zranit, je v době a civilizaci, která přeje násilí a libuje si v akčních scénách plných krve a praštění kostí, hodně náročné a zmatek a někdy i zklamání z toho, že nám to nejde, i když bychom moc chtěli, k téhle cestě prostě patří. Jako filozofické poznání začíná v údivu a v konstatování vlastní nevědomosti, začíná cesta aikido v uvědomění si toho, že nejsme v souladu sami se sebou, natož pak s ostatními, o energii ani nemluvě. Aikido znamená přehodnotit svůj pohled na život a sebe sama. Zmatek, a i to zklamání, je zde na místě.

O tom, že jsem měla velké problémy pobrat, co se nám Shishiya-sensei snažil sdělit, zde psát nehodlám. Nějak vím, že až ujdu po cestě aiki větší vzdálenost, nějak mi to v hlavě sepne a já pochopím. Stejně tak si nehodlám vylévat srdíčko, že mi nešlo cvičení. Až odcvičím mnohem víc hodin, půjde to. V tomto ohledu se semík vlastně vydařil a splnil svůj účel. Nejen, že jsem si protáhla tělo, ale také jsem přišla na jiné myšlenky a podívala se na chvíli na svět jinýma očima.

V čem se ale semík krutě nevydařil, byl kontakt s některými lidmi a hlavně můj odhad toho, co od nich čekat. Pár se mi jich ukázalo v trochu jiném světle, než v jakém jsem je dosud viděla. O některých jsem zjistila, že je vlastně skoro neznám a jsem ráda, že mi dovolili je poznat alespoň krapínek. Ono když s někým sdílíte nářaďovnu coby ložnici a obývák v jednom, snídáte s ním, celý sen se sebou navzájem házíte na zem a pak se večer vracíte z hospody, vyjeví se Vám daná osoba náhle jinak. Bohužel se tentokrát dostavilo i to náhlé vyjevení v negativním slova smyslu, a tak po provokaci od kamaráda, která se odehrála v tu nejblbější možnou dobu a kterou jsem neustála, se mi náhle poštěstilo poznat i jeho stinnou stránku osobnosti, a to do takové míry, že jsem vážně uvažovala o tom, že semík prostě zapíchnu a pojedu domů vlakem. Zkrátka, on měl ze mně dobrý den a já měla ostudu.

Nejvíc jsem se ale zklamala sama v sobě. Vrátily se problémy, o kterých jsem doufala, že jsem je dávno překonala a myšlenky, o kterých jsem si myslela, že už jsem je dávno zapomněla. Zase mám pocit zdi mezi mnou a ostatními, zase jsem sama v davu. A po "poštěkání se" s výše zmíněným kamarádem zjišťuji, zase nosím masku...