Dva (možná tři) adventní příběhy...

...které by se možná nestaly, kdyby nedošlo k souhře náhod, a které se skutečně staly v rychlém sledupo sobě následujících třech dní (předevčírem, včera, dnes a doufám, že už se nic dalšího nestane zítra). A staly se do puntíku tak, jak to popisuji. Aneb děti v hlavní roli aneb it was the time before Christmas...a já vážně nejsem anděl...

Příběh č. 1

V sychravém podzimním večeru vycházím z budovy Filozofické fakulty ZČU, zdrchaná z přednášky pana Tzu Keng-Fu, který nám přednášel o fenoménu Uncanny Valley, o tom, proč asi Japonci dělají své roboty "kawaii" a proč se my, jakožto Evropané díváme na roboty jinak, než oni, jakžto Asiaté. Vycházím ale též s určitým pocitem pobavení, protože vyslechnout si od Asiata, jak nás vnímá, je celkem zajímavé, i když asi pro někoho dost silné kafe. S přítelem chceme sehnat něco lehkého na zub a pak tradá na trénink. Na ulici za popelnicema nějaký ožrala do něčeho kope, asi do krabice. Nevšímáme si ho, jdeme dál a ignorujeme celý výjev. Dokud si nevšimnu, že krabice je asi tříleté dítě, nejspíš holčička, s blonďatými vlásky, navlečená v zimním overallu a nesoucí (skoro až táhnoucí) ohromnou tašku. 

Dítě neskutečně řve na muže, který je jeho otec a který na něj před chvílí řval "dej mi ku*va pokoj, táhni..." Dítě za ním utíká, brečí, o něco ho prosí. S přítelem se na sebe nevěřícně díváme. Skutečně to dítko mezi záchvaty pláče křičí "tati Ty vole"? Nebo máme jen slyšiny? Matka stojí opodál a ťuká zprávu do mobilu. Až když začnu příteli říkat, že tohle není možný a že volám policajty, začne se matka dítěte zajímat o to, co se děje, a okřikne se na partnera, prý, že dělá ostudu a že jestli toho nenechá, tak zavolá policii. Z řevu se dozvídáme, že rodiče už spolu zřejmě nejsou, dítě chce (nebo možná musí) spát u otce, ale otci se to nelíbí. Zaznívají slova sociálka, šťára a hromada sprostých nadávek, jak se aktéři pro mne děsuplné scény vzdalují.

Se slzami v očích odcházím s přítelem pryč, další pokračování už nechci vidět, a tak zapadáme do vietnamské večerky. Právě jsem viděla, jak dva bezohlední lidé zničili život človíčkovi, který svět teprve poznává a který si z toho ponese doživotní následky. Normálně se snažím ostatním lidem nic nepřát, tentokrát doufám, že onen "otec" alespoň upadne někde na ulici a něco si udělá. Když se odhodláme odejít z večerky, je na ulici po předchozí scéně až nepřirozené ticho. Docházím k závěru, že tohle už nechci nikdy vidět. Děti moc nemusím, ale nechci je vidět plakat. Ne, když tomu můžu zabránit (i když tady jsem nemohla)...na tréninku mi náš sensei oznamuje, že druhý den jdu dělat anděla.

Příběh č. 2

S myšlenkami, zda je to za odměnu nebo za trest, pospíchám na dětský trénink aikido. Budu dělat anděla a moji dva kolegové z oddílu budou čert a Mikuláš. Připadám si nepřirozeně. Nemám moc v oblibě mít rozpuštěné vlasy. Nemusím třpytivé sponky a už vůbec nemám ráda lak na vlasy. Nyní mám vlasy rozpuštěné (a pečlivě rozčesané), s třpytivými sponkami vetknutými po stranách, aby vlasy trochu držely tvar, a pro jistotu, aby ta nádhera držela pohromadě, nastříkané třemi vrstvami laku na vlasy. Líčení také neholduji. Jednak mě prostě nebaví trávit denně nehorázné množství času před zrcadlem, jednak se v tom necítím dobře a jednak se mi po některých líčidlech dělá vyrážka. Teď mám na sobě líčidel, jak kdybych šla na ples.

Honem do šatny, obléknout se, připravit sladkosti pro děti, nasadit hvězdu a křídla a čekat. Z výskotu dětí je mi mdlo a lituju, že nehraji čertici, mám v tu chvíli chuť je všechny seřezat na hormadu. Ale to brzy přechází. První jde do tělocvičny kolega - čert a já s Mikulášem přicházíme na scénu až o něco později. Děti mlčí ani nedutají, některé se skoro až chvějí, jak jim tluče srdíčko. Přichází na řadu zahnání čerta do kouta tělocvičny a recitace. Tedy místo recitace předvádění technik. Vykulené obličeje postupně střídají úsměvy, některé děti ale stejně pokukují na čerta, jestli náhodou něco nechystá. Kostým čerta se povedl, čert nejen, že je špinavej a chlupatej, ale ještě smrdí, a tak, když se přiblíží k dětem, děti se rozkašlou. Čert si chce odnést do pekla jednoho z "dospěláků", ale děti ho brání. anděl se k nim přidává a Mikuláš posílá čerta pryč. Čert nasupeně odchází. Jak hlučně vtrhnul do tělocvičny, tak tiše odešel. 

Zlo bylo zahnáno, hříšník byl od pekla zachráněn a dobro získalo navrch. S potleskem odchází i Mikuláš, za ním ťape anděl. Vystoupení sklízí úspěch a děti se smějí a výskají. Přesto sensei nemá problém je uklidnit.

Příběh číslo 3

Po městě chodí Mikuláš a čerti. Je zajímavé, že anděly nepotkávám. Puberťáci hází po chodníku petardy a mají srandu z toho, jak bouchají. Někdy i lidem pod nohama. Na náměstí děti zpívají Mikulášovi písničky nebo říkají básničky, čerti stojí opodál a čekají, až najdou nějakého hříšníka. Ale kam se hrabou na aiki-čerta, to byl baron všech čertů včetně té vycházkové hole. Všude plno lidí, zmatku a někdy i blbé nálady. Tohle nemám ráda, tak vyklízím pole. Jsem ráda, když můžu nastoupit do tramvaje z toho mumraje zmizet.

Asi o dvě zastávky dál mně tahá za bundu nějaké dítě, asi kluk. Brečí jako pokémon, z nosu mu teče nudle, že by přes ní mohl skákat. "Pani já se bojim." Mám nejdřív chuť dítě okřiknout, ať mě nechá, že tohle je neslušné, a jít někam jinam. K dítěti přichází nejspíš jeho tatínek a chce ho odvést. "Pani, pani, já se bojim." Něco se ve mně zlomilo a tak jsem se rozhodla s dítětem zapříst rozhovor, proč se vlastně bojí. Protože na druhém konci tramvaje jsou čerti (podle mého názoru už si dali pár paňáků do obou kopyt) a on má strach, že jdou pro něj, že ho strčí do pytle a odnesou. Tak mu říkám, že pro něj nejdou a že ho neodnesou. A kdyby šli k nám, tak mám kouzlo a odeženu je. Dítě přestává plakat a ještě se ujišťuje, že je fakt umím zahnat. Když mu to potvrdím, dítě si začne pro sebe něco žvatlat.

Zarazilo mně, jak logicky ten malý capart uvažoval. Když umím zahnat čerty, tak to jsem Mikuláš. Ale Mikuláš je kluk a já jsem holka, tak Mikuláš být nemůžu. Několika následnými implikacemi vyloučil možnost, že bych byla Mikuláška (protože nemám sukni, tak jsem ji nemohla ztratit) a došel k závěru, že když nejsem ani Mikuláš, ani Mikuláška, tak jsem anděl a začalo si něco broukat. Čerti vystoupili a děcko už bylo úplně v pořádku, akorát ta nudle mně strašně iritovala. Když tatínek ohlásil, že na téhle zastávce vystupují, dítě nadskočilo a prohlásilo "pápá paní anděle". Upřímně a radostně to zařvalo na celou tramvaj, až se spolucestující (hlavně ženy) rozchechtali.

Nejsem anděl, na to mám moc zlomyslných nápadů, moc černých myšlenek a jak přítel říká, jsem na to moc velký zlobidlo. Ale zjišťuji, že jsem ráda, že alespoň na chvíli jsem pro ty děti anděl byla.