Tak že by konečně...

Po třech letech pravidelného docházení na aikido, občasně narušených nepravidelnými výpadky, způsobenými školou a zdravotními problémy, jsem se konečně dohrabala na zkoušky na 5. kyu, které jsem dnes s pomocí mých všech mých strážných andělů nějakým zázrakem udělala...malá ale významná událost v životě mé maličkosti, o které chci psát ale zároveň se potřebuju vypsat z dalších věcí...

Posledních pár měsíců v mém životě vypadalo jako průchod očistcem, který by mi neulehčila ani ta nejupřímnější modlitba, spočívající v rozdýchávání jobovek a snaze nepodlehnout infarktu z nečekaných situací a proložený občasnými malými zraněními, kterým by se klidně dalo vyhnout, kdybych dávala trochu více pozor. A tyto "bolístky" postupně přibývaly a stupňovaly se, úměrně k tomu, jak rostlo mé vyčerpání, a to hlavně to mentální. Stupňování drobných poranění vyvrcholilo úrazem zad. Nehoda, ve které jsem figurovala já, pomalu se zvedající ze země po nepovedeném mae-ukemi, říkaje si s úlevou, že mám jen naražené rameno a že to mohla odnést má již tak pochroumaná záda. Druhým aktérem byl můj kamarád, který mae-ukemi prostě nezvládl, neovládl končetiny a prostě mě do těch zad nabral. Skončilo to dvěma týdny ukrutné bolesti bederní páteře a širokého svalu zádového. Na štěstí bez trvalých následků. Ale budu o tom asi ještě nějakou dobu vědět, co nadělám.

Svého kamaráda neviním. Vlastně jsem - paradoxně - trochu ráda, že se to stalo. Opravdu poprvé v životě děkuji za bolest. Dva týdny je dlouhá doba a být na tak dlouho vyřazen z provozu znamená, že máte hodně času na přemýšlení a dělání věcí, které jinak zanedbáváte. Já jsem četla. Jednu knihu jsem náhodně stáhla z internetu, protože mně zaujal její název, druhou jsem četla ze zvědavosti, protože jsem se dozvěděla, co je jejím obsahem a chtěla jsem si utvořit vlastní názor. A čtení mě donutilo trochu zpytovat své nitro a svůj přístup k životu a hlavně sama k sobě. Úraz mně srazil ještě hlouběji a zaryl mně ještě více do dna a snad pro to jsem tuto četbu pojala jako inspiraci. 

Mám pocit, že od té doby se nějak "můj svět" začal měnit...snad k lepšímu. Stále to ale nebylo ono. Jednička z první úspěšně zvládnuté zkoušky byla fajn, zvláště poté, co jsem si musela zopakovat zápočet z toho samého předmětu, protože napoprvé jsem nedosáhla na potřebný počet bodů. Povedlo se mi vyřídit věci, se kterými jsem dlouho otálela a které jsem odkládala. A povedlo se to, jak jen nejlépe mohlo. Začala jsem mít pocit, že se zase vynořuji z bahna, do kterého jsem v posledních několika měsících zabředávala stále hlouběji. Zásadní zlom ale přišel dnes.

Po skončení zkoušek jsem necítila radost. Ostatní mi gratulovali a byly to gratulace upřímné. Cítila jsem jen únavu a potřebu jít domů. To, a ještě otupělost. Někde po cestě mezi dojo a kolejí, kde bydlím, mi z ramen spadlo asi tak padesát kilo jakési abstraktní zátěže, která mně nutila se ohýbat stále níž a níž a domů jsem dorazila - po dlouhé době - s hodně dobrou náladou, s důvěrou sama v sebe a s hlavně těžko popsatelným pocitem únavy, kdy mi v hlavě jakoby zněl tenký hlásek, který říkal, že teď už se smůla zlomila a bude to jen lepší. Tak snad už konečně...