Letní infarktové paběrkování

Konečně uhodily letní hicy. Naprostá většina národa se během téhle vlny vedra chová naprosto nesvéprávně a zblbí sluníčkem a vysokou teplotou se lidé motají nepřítomně po ulicích. Tenhle zvláštní jev pozoruji už delší dobu. Jakmile se konečně udělá hezky, spousta lidí najednou ztratí soudnost a i vážený a pán, znám svou opatrností ve všech směrech, je najednou schopen vběhnout do silnice mimo přechod, bez rozhlédnutí a rovnou pod kola rozjetého auta. Sluníčko pálí, jeho paprsky se odráží od bílých zdí nákupní třídy a znásobují tak svůj účinek na lidi, kterým ta záře zatemňuje mozek.Brzy si ty davy uvědomí, že i když si tohle vedro posledních pár měsíců strašně přáli, snášet se moc dobře nedá. Rtuť teploměru se šplhá i ve stínu nad třicet stupňů, z horka se dělají mžitky před očima a zmrzlina a vychlazené pití už dávno nestačí ochladit. Lidé mizí dřív z práce a buď se schovávají doma, nebo berou útokem břehy rybníků a koupališť, popřípadě pořádají nájezdy na venkovní bazény.

A proč ne? Kde jinde hledat osvěžení, než u vody? I já vyrážím k našemu rybníku, na své oblíbené místo. Už se těším na místní figurky, na lidi, které za ta léta tak dobře znám, ačkoli jsou mi úplně cizí:
Postarší pán, který si už léta zabírá jedno a to samé místo, kde si rozloží ručník a čte si. Všichni vědí, že to je jeho místo a instinktivně ho nechávají prázdné. Tedy, pokud se stane že by nepřišel jako jeden z prvních. Já osobně ho podezírám, že přijde na jaře, jakmile roztají ledy a odejde až na podzim, když místo rosy začne padat námraza.

Denně přichází starší paní a první věcí, kterou udělá je, že pozdraví výše zmíněného. Dělá to slovy "Jé, vy ještě žijete?". Tahle scénka se odehrává každý den. Bývalá sportovkyně si jde hned potom zaplavat. Plave napříč přes rybník v místě, kde je nejširší, tam a zase zpátky. Na souši je to důstojná babička dvou vnoučat, která už si tolik nevěří, a proto chodí o hůlce. Ve vodě jí nestačí skoro nikdo. Už dávno neplave tak, jako za mlada, alespoň to tvrdí. Za mlada za ní ve vodě musela zůstávat brázda zčeřené vody jako po rychlém člunu.
Kolem poledního se dostavují místní výtržníci, trio Blb, Bob a tomu třetímu říkejme třeba Petr. Blb a Bob jsou dvojčata. Původně jsem jim říkala Domos a Deimos, ale to se pro délku neujalo. Petr je jejich kamarád. Jejich nejoblíbenější zábavou je rozjet se na kole nebo skateboardu plnou rychlostí po mole a i s dopravním prostředkem "zahučet" do vody. Skateboard se jim hned první den podařilo rozlomit na tři kusy a kolo utopit. Ke konci dne ho přeci jen vylovili, ačkoli bez sedla už zřejmě nebude tak pohodlné na sezení. Neblahé kusy překližky pustili po proudu i s kolečky.

Zjevuje se i moje bývalá učitelka ze základní školy. Ona si mě nepamatuje, já ji ano. Zvláštní je, že jí nikdy nevidím přicházet. Jednu chvíli tu ještě není a další už ano. Už třetí sezonu je v pokročilém stavu těhotenství, tentokráte v sedmém měsíci. Zase "ryzikáč", dozvídám se od jejího manžela, taky mého bývalého učitele ze základky. On si mě bohužel pamatuje. Jenom pokyvuji hlavou. (Co mě je sakra po tom? Tak se, chlape, kroť, za dva roky manželství máš už stejně náskok!) Její dvě dítka se jí motají pod nohy, ona kolikrát dost nebezpečně vrávorá, až mají lidé kolem strach. Nikdy se ještě nestalo, že by upadla, nebo že by zašlápla některou ze svých ratolestí.

Kousek ode mě hudruje jiná stará paní. Vdova, ze samoty a z věku trochu mimo realitu, baví se jenom se svým jezevčíkem. Nadává na vládu, proč chce kupovat drahej radar z Ameriky, když není na důchody. Když náhodou letí nějaká ta stíhačka od Bechyně, háže na ní míček, se kterým si hraje její pes a nadává Rusákům.

Nemám na její hartusení náladu a sluníčko už taky pěkně připaluje, proto se klidím do stínu pod jednu ze tří mohutných vrb. Tři mohutné vrby, určitě více jak staleté, poskytují místo, kam se uchýlit, když sluníčko moc bodá a děti moc řvou. Na moje místo na sluníčku si lehá pán, který před chvílí ležel pod vrbou, ale rozhodl se, že se půjde trochu "opéct". Takhle to tu funguje. Až se já rozhodnu, že půjdu zase na sluníčko, zvedne se někdo v blízkosti mého původního místa a půjde zase on chvíli do chládku. Tahle podivná "škatulata hejbejte se" tu probíhá automaticky, nikdy ještě nedošlo k hádce. Ve stínu pod stromem je krásný chládek, ačkoli i zde se vzduch tetelí vedrem. Dlouhé vrbové pruty spadají až na zem a vítr si s nimi pohrává, takže listy na nich tiše ševelí. Je to uklidňující a uspávající zvuk. Pod vrbami se vlastně hlavně spí, čte a nebo rozjímá. Jsou to takové oázy klidu.

Čekám na svou nejoblíbenější figurku. Mého profesora filozofie ze střední. Starší pán většinou přijíždí na kole, s baťůžkem. Je to jeden z těch lidí, u nichž vzhled klame. S hrbem na zádech a trošku deformovaným obličejem svou postavou přímo vybízí k posměchu. Nikdo se mu ale nesměje. Ani na střední se neobjevil nikdo, kdo by mu dělal posměváčky, byť i jen v jeho nepřítomnosti. Obličej má sice nesouměrný, ale zato přátelský a milý a má ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla. Když se na tohoto pána podíváte jako na celek, zjistíte, že na něm vlastně není nic divného. Naopak z něj vyzařuje charisma. I hodiny filozofie byly díky jeho rozhledu, znalostem a hlavně díky jeho smyslu pro humor okamžitě zábavnými. Nakonec přeci jen dostal přezdívky, a hned dvě. Jednu ode mě a jednu od kluků z vedlejší. Říkali jsme mu mezi sebou Modrovočko podle barvy jeho očí, nebo Frankieboy, podle jeho jména. Když o tom tak uvažuji, všichni tyhle přezdívky vyslovovali s přátelským respektem. Jaké bylo naše překvapení když se "náš" Modrovočko jednou zmínil o svém oblíbeném zpěvákovi Franku Sinatrovi alias Mordovočku, někdy též přezdívaném, hádejte jak asi, ano uhodli jste, říkalo se mu též "Frankieboy".

Kolem páté hodiny se náhle přihnala bouřka. Celá plovárna se okamžitě zvedla a dala se na pomalý úprk. Nikdo neběží, všichni jdou pomalu. Většina odjede okamžitě pryč, pár nás zůstává schovaných pod střechou místního bufetu. Modrovočko tentokrát nepřijel, to je jedno, tak přijede příště. Během hodiny přešla bouřka, ale prší pořád. Už nemá cenu čekat, jdu domů. Z prašné cesty se stala blátivá řeka, z rozpáleného asfaltu stoupá pára a z nebe padají příjemně chladivé kapky deště. Domů jdu pomalu a bosky. Kolem projíždí auto, řidič mě zdraví, je to ten pán, co mi uvolnil místo pod vrbou. Jedna z oněch figurek. I já jsem jedna z těch figurek. V otevřených dveřích domu láteří jakási ženština: "Tohle nejni léto, todlecto, co to je za léto, když takhle chlejstá? Ještě nebylo ani pořádně teplo…"