Chtěla bych Vám vyprávět příběh. Legendu o hrdinovi tak věrném svému pánovi, že za něj bojoval v předem prohrané bitvě. O rekovi tak statečném, že se mu podařilo průběh bitvy zvrátit a vyhrát. O rytíři v lesklé zbroji, který neváhal a bil se tak dlouho, až se jeho bělostné roucho zbarvilo do červena. Ten rytíř se stal legendou a jeho roucho se stalo vlajkou jednoho státu. Chtěla bych Vám povědět ten příběh, popsat nejmenší detaily bitvy a vychválit hrdinství výše zmíněného reka. Nepovím. Ten rytíř a ta legenda, to nejsou moje výmysly. Jméno toho rytíře se ztratilo v propadlišti dějin, stejně jako fakta. Zůstala jen legenda o bílém pruhu na jinak do ruda zbarvené látce, který se objevil, když rytíř po boji odepnul opasek a odložil meč. Zůstala nádherná pověst a onen stát.
V náručí Alp se konečně probudilo jaro. Sníh se stáhl zpět nad hranici věčného ledu a tráva se zazelenala. Konečně přišlo jaro. V rozlehlých parcích i malých zahradách rozkvetly pestrobarevné koberce květin a začaly pučet stromy. Obloha se zbarvila sytě modrou a celý den se na ní neobjevil ani mráček.
Minuly Velikonoce. Opět začalo sněžit. Nebo ne? Jemné okvětní lístky je jemně snášely na zem, až ji nebylo vidět. Světle růžová barva sakur se mísila s jemně fialovou barvou magnólií a na zemi tvořila závěje, se kterými si pohrával vítr, jakoby to byly vlnky na moři. Lidé si oblékli své nejlepší nedělní šaty, ačkoli byla teprve sobota. Svatý Jiří drakobijec má svátek. To je třeba oslavit a zapít. Ulicemi se line hudba, vůně pečiva čerstvě vyndaného z trouby a masa právě vytaženého z udírny. A to všechno je třeba sníst a náležitě zapít. Lidé, radujme se!
Ve městě je nespočet kostelů a procesí. Na lid shlíží čtyři sta let staré sochy, sdělující davům dnes už nesrozumitelné poselství barokní a klasicistní mytologie. Nejkrásnější kašna na sever od Itálie nám vypráví příběh o Poseidonovi, kterak daroval lidem koně a o něco dál se na zadních vzpíná jednorožec a míří svým rohem do nebe, hrdě a majestátně, ve své alabastrové kráse. Kdopak by si všímal šedivých slz, které mu kanou z očí?
Je sobota, volno, krásné počasí. Pojďme na výlet! Ale kam? Kam? Na hrad! Davy proudí nahoru a dolů, na hrad a zpět do města. Námahu jim šetří moderní výdobytek doby. To je nádhera, v horkém dni skýtá středověká pevnost pobavení, poučení a chládek. Ze zdí čiší historie a okázalost, až se motá hlava. Hradní pánové sídlili tak vysoko, že jim svět ležel u nohou. Výhled je tak kýčovitý, až je nádherný. Čísi příjemný hlas vám popisuje, co vlastně můžete a nemůžete i vidět. I my vlastníme na krátko utržené sluchátko. Pak nám ho zabaví dáma v bílých rukavicích a s úsměvem nás vyvede z toho středověkého bludiště. Kam teď? Zpět do města. Dole jsme dřív, než stihnete říct "Minderwertigkeitkomplex" a už se rozbíháme do klikatých uliček města.
Ale i toho už máme dost. Kam teď? Za město, tam kde měla šlechta zámek, do zahrad s fontánami a stromy a stínem! Nechoďte na mě se starostmi, teď je třeba si trochu užít života. Historie Vám tady potvrdí, že Ludvík II. Bavorský nebyl jediným vládcem, co byl "mešuge". No a co? To, co po sobě zanechal majitel tohohle zámečku přináší lidem mnohem víc zábavy než sebegeniálnější patent. A že užíváme srandy kopec. Nic neosvěží po celodenním pochodu tak, jako studená voda. A nikde si neodpočinou nohy tak dobře, jako na lavičce v parku.
Slunce už se blíží k západu a je načase vyrazit. Pohodlný autobus nás ukolébává k spánku. Mozek šrotuje a duše se snaží vstřebat všechny zážitky a dostihnout tělo a nohy "svinsky" bolí. Taky jednou příjemná únava…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!