Jak jsem chtěla prolézt všechny památky, ale zasekla jsem se v Schönbrunnu (aneb dovolená ve Vídni, část 2.)

Během přípravné fáze našeho výletu za hranice české kotliny a všedních dní jsem si poněkud zoufala, že nemáme žádného průvodce, který by nám poskytl výklad, co že to vlastně uvidíme kolem sebe. Uvidím tolik různých staveb, míst a monumentů, a nebudu ani vědět, co jsou zač, říkala jsem si. A tak jsem zapadla do prvního trochu většího knihkupectví s rozhodnutím koupit si alespoň malého kapesního průvodce. Vylezla jsem se solidně silným průvodcem řady Baedecker, který se prodává tradičně i s mapou, a jakmile jsem ho začala trochu studovat, změnilo se zoufalství v čirou euforii. Uvidím tolik věcí, a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem moc vzadu a zdržuji celou skupinu! Kam se hrabou jednodenní exkurze, naplánované na sekundu přesně, a kde nemůžete udělat ani o jednu fotku navíc, protože čas neúprosně odtikává...

S pročítáním publikace se začal rýsovat seznam památek a zajímavostí, které bych chtěla navštívit, a přesný časový plán dovolené. A přesně v ten moment mi došlo, že to nemůžu stihnout, ani když mám tolik času, a že se nebezpečně přibližuji k oněm výletům s průvodcem, které jsem tak pohrdavě odsudila. A tak jsme se nakonec s přítelem dohodli, že si stanovíme dva až tři pevné cíle, které bychom chtěli navštívit oba, a podle toho, jak bude zbývat čas, se vypravíme za dalšími zážitky. Na základě zhodnocení našeho rozpočtu a počasí jsme si nakonec jako jeden z nich zvolili Schönbrunn.

Schönbrunn - pohled na zámek od hlavní brány.

Krásný pramen

Do letního sídla habsburské šlechty, které láká vznosným zámkem, rozlehlými zahradami s letohrádkem a cisařovnou Sisi, jsme se vypravili Vídeňskou tramvají. V pátek ráno, kdy je většina lidí v práci, a děti ve škole, se ukázala být celkem pohodlným a rychlým prostředkem, který nás dopravil až k jednomu ze vstupů do zámeckého areálu. Takže když se budete chtít celkem pohodlně dopravit k Schönbrunnu a přijít k zámku z netradičního úhlu, hledejte směr Hietzing. Pak už se neztratíte. Navíc se tak hned ocitnete u palmového skleníku , který je největším skleníkem v Evropě a nacházejí se v něm rostliny z celého světa. Většina lidí, která přichází do zámku hlavní branou, k němu nedojde.

Po příchodu k samotnému zámku jsme se shodli, že dovnitř nepůjdeme. Jednak se už ve vstupní hale tísnilo tolik vynervovaných turistů všech možných národností, že nás představa, že s nimi budeme procházet prostory zámku moc nelákala. Druhak jsme plánovali utratit peníze za vstupy jinde. A tak jsme se pouze probojovali ke stánku se suvenýry, abychom si odnesli nějakou to vzpomínku a vypravili jsme se prozkoumat areál zámku.

Opět jsme odbočili od hlavních cest pro turisty, a vydali jsme se na procházku

Obelisk s výjevy z rodu
Habsburků. Na zádech ho
nesou čtyři želvy.

po parku. Jako první jsme zamířili k obelisku s fontánou. Cestovní průvodce nám prozradil, že scény, které jsou na něm vytesané, představují výjevy ze života Habsburků. Od obelisku jsme se dostali k římským ruinám - zákoutí s korintskými sloupy, které má působit dojmem staré, rozpadlé stavby, a které má symbolizovat zánik Řecké říše a sílu Římského impéria. Vystavěno bylo na popud Marie Terezie. Odtud už je to opravdu jen pár kroků k Schöner Brunnen. Studánce, podle které má císařské sídlo svůj název. Podle legendy ten, kdo se napije vody z tohoto pramene, zkrásní. Možná i proto je pramen schován za mřížemi. Pokud chcete vodu z pramene přeci jen ochutnat, můžete si po výšlapu na Gloriette objednat vodu z pramene v tamní restauraci. Posuďte sami, zda je cena 3,30 EUR za dvě a půl deci málo, nebo moc. My jsme si ji nekoupili.

K již zmíněnému letohrádku jsme se dostali postranní, cestou, která je sice strmější, než turistům známé serpentiny, ale je ve stínu. A když se chováte tiše, zpříjemní vám cestu hromady veverek, které se nebojí přijít vám až k nohám. Nahoře u letohrádku se nám pak naskytl nádherný výhled na Schönbrunn a Vídeň. 

Letohrádek Gloriette poskytuje úžasný výhled do okolí. Zájemci mohou
vystoupat až na střechu. Vstup je zpoplatněn.

Od letohrádku jsme se vypravili směrem zpět k zámku. Tentokrát po známých serpentinách, abychom se pohodlně dostali k Neptunově fontáně. Počasí nám přálo, a tak se udělalo na září až nečekané vedro. Později jsme se přítelem shodli, že to byl poslední doopravdy letní den, a léto se s námi rozloučilo opravdu velkoryse. Vlahou atmosféru okolo fontány a jemnou vodní tříšť, která se okolo zámku šířila, jsme tedy opravdu uvítali.

Chovejte se tiše, uvidíte víc, než ostatní
Cestu po vedlejších "cestičkách" jsme si s přítelem užívali, a to hned z několika důvodů: jednak jsme zůstali ušetřeni štěbetání davů turistů a křiku neukázněných dětí, jednak jsme neměli pocit, že se účastníme závodu "oběhni všechny atrakce a na každém si udělej selfíčko, i když s sebou máš partu kámošů, kteří tě mohou vyfotit", a jednak pro to, že jsme opravdu viděli víc, než všichni ostatní. O přidrzlých veverkách už jsem se zmiňovala. Zámecký areál jich je plný. Vyskytují se tu ve všech v Evropě běžných barevných variantách. Turistů se nebojí, poskakují na vzdálenost dvou metrů, nechají se fotit a vyvádějí skopičiny. Nezřídka se vám stane, že vám nějaká proběhne těsně kolem nohou, aby vzápětí skočila šipku do nejbližšího křoví. Jedna taková zvědavá slečna nám přišla zkontrolovat batoh, jestli náhodou nemáme něco, co by jí mohlo chutnat. Když zjistila, že ne, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Díky odpadkovým košům, rozmístěných po celém parku, musí mít v zámeckém areálu doslova hody celý rok.

Dalším z typických obyvatel zámeckého areálu jsou havrani. O holuba nebo vrabce nezavadíte, zato těchto černých opeřenců je tam spousta. Nekrákají a mezi turisty moc nelétají. Zdržují se v houštinách poblíž odpadkových košů, a čekají, až přijde jejich chvíle. Když se zrovna hodně nudí, hopkají v podrostu zalesněné části areálu a zobou bobule. Téměř o nich nevíte, ale když se chvíli pozorně díváte, zjistíte, že jsou všude.

Co nás ale velmi překvapilo bylo, když se před námi na cestě objevila 

Jeden z divokých obyvatel zámeckého
areálu. Určitě tam není jediná.

liška. Těžko říct, jestli násjenom necítila, protože vítr vanul naším směrem, nebo jestli ji přivábila vůně sušeného masa, které jsme zrovna měli k svačině a jí zavonělo natolik, že na chvíli ztratila svou plachost. Každopádně se najednou vynořila několik metrů před námi z houští a chvíli nás pozorovala. My jsme zůstali na místě a snažili jsme se moc nehýbat, abychom ji nevyplašili a stihli si ji alespoň prohlédnout. Nakonec se nechala i vyfotografovat. Když došla k závěru, že jí z nás nic nekápne, zmizela v houští stejně neslyšně, jako se předtím objevila, a my chvíli přemýšleli, jestli jsme ji viděli doopravdy, nebo jestli nás jenom šálil zrak. Fotografie dokazuje, že nešálil. Nejspíš i ona si mimo návštěvní hodiny pochutnává na tom, co po sobě turisté zanechali. Letmé nahlédnutí do odpadkových košů prozradí, že turisté toho po sobě zanechávají opravdu hodně. Po návratu zpět k zámku jsme se museli rozhodnout, kam vyrazit dál. Protože nám počasí přálo, a protože nás neplánované pozorování divoké zvěře tematicky naladilo, rozhodli jsme se u zvířátek zůstat. Vždyť zoologická zahrada v Schönbrunnu je světově vyhlášená, jednak svojí úrovní, a jednak chovanými druhy. A tak jsme se rozhodli navštívit Longhui a YangYang…

Pokračování příště :-)