Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...Tenkrát jsem z toho měla upřímnou radost. Kytičkám se dařilo, byly krásně husté a sytě zelené a jejich malinký květníček jim brzy začal být těsný, byly tedy přesazeny do většího. Kytky si spokojeně rostly dál a mě brzy začaly vadit. A jelikož jsem duše poněkud zvrácená, rozhodla jsem se vyzkoušet, co tahle kytka snese. A tak jsem ji přestala zalévat. Potvora vydržela dva měsíce bez vody. Svěsila a srolovala lupení, dostala nezdravě zelenou barvu a vůbec vypadala celá zplihlá, ale to jí nezabránilo v tom, aby vyhnala nové listy. Pak jsem se pro změnu rozhodla ji přelít. Kytka stála dva měsíce v kýblu, do kterého jsem pravidelně dolévala vodu. Čekala jsem, že se dostaví hnití, ale kytka si vesele nasávala jako duha rostla a rostla.
Poté, co se zotavila z ze zástřihu, který byl po předchozím experimentu nutný, přišlo na řadu světlo - respektive jeho nedostatek a kytka putovala do špajzu, kde je světla minimum. Listy jí zbledly, nové přírůstky byly ošklivě pokroucené a celá rostlina dostala vzhled pitoreskního skřeta, ale rostla vesele dál. A nejen to, dokonce nám ze špajzu zmizeli moli. Po "ozdravném pobytu" v normálních podmínkách byla kytka vystavena přesně opačnému extrému - přímému intenzivnímu slunečnímu svitu. Kytka na stoncích zflekatěla, listy jí ztmavly a stočily se do ruličky a nastavily se vůči slunci tak, aby na ně dopadalo co nejméně světla. A rostlina si rostla vesele dál. Uprostřed letních pařáků, na přímém slunci, kdy ostatní květiny v zahrádce prosily o vodu, tenhle nezmar nasadil na květ. Logickým pokračováním mých experimetů tedy bylo vyzkoušet, jak snáší teploty pod nulou. Jakmile přišly první podzimní mrazíky, putovala kytka za okno. Zkřehla, zežloutla, ale přežila.
Pak se mi kytky nějak zželelo, a tak putovala zpět na své místo u mě na stole, kde se jí tak moc daří. Až náhodou jsem zjistila, že tenhle nezmar je náchylný na průvan. V ten moment jsem se stala zapřísáhlým nepřítelem dveří otevřených na chodbu a mírně proudícího vzdzchu, protože moje kytka proti tomu byla choulostivá. Celou zimu jsem ji piplala, jen aby se v létě rozrostla a začala mi zase lézt na nervy. Ale o tom až někdy příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!