Po několika letech konečně pohodové prázdniny, co mi utekly jako voda pod mostem. Konečně žádné starosti se zkouškama, s učením a s celým tím blázincem okolo. Jen výlety a čas strávený s osobou mně milou. A zítra zase do Plzně a pozítří zase do školy. Věci na kolej už mám zabalené a dvakrát překontrolované, jestli mám opravdu všechno (nemám - vždycky se zapomene nějaká ta prkotina, která by udělala život na koleji o fous lepší a já budu šílet, že jí nemám, i když je to zbytečnost prvního řádu, ale to zjistím až zítra večer, až budu vybalovat).
Jedna moje část se moc těší: v Plzni jsem za ty tři roky zdomácněla. Všichni lidé, kterým se nebojím říkat kamarádi, jsou v Plzni. Místa, která tak ráda navštěvuji a kavárničky, kam občas zajdu, jsou v Plzni. Člověka, kterého jsem neviděla jen chvíli, ale mám pocit, že je to věčnost, uvidím v Plzni. A se svou nejlepší kamarádkou budu moct pokecat face-2-face zase jen v Plzni. Budu bydlet na nové koleji a pokojík budu mít jen pro sebe. Už žádná rozjívená spolubydla, co si ve dvě hodiny ráno vodí na pokoj kamarády, aby jim ukázala fotky na Facebooku. Už žádná hysterická slečna z vedlejšího pokoje, co blokuje koupelnu, když přijdu večer z tréninku. Už nikdo, kdo by mi ničil oblečení, prohrabával skříně a vyžíral ledničku.
A pak je tu moje druhá část, která je trochu smutná: Většina lidí, na které jsem si během těch tří let zvykla, které jsem denně potkávala a kteří mi pravidelně hýbali žlučí, bude pryč. Snad potkám nové, ale moje první dojmy, které jsem nabyla na zápise, nejsou dobré. Asi se mi trochu stýská i po mém starém pokoji. I přes všechna ta kolejácká martyria, kterými jsem si prošla, mi v něm bylo dobře. Ani na svoje navazující studium jako takové se netěším, nemám k tomu oboru moc vztah, chci jen přežít jeden rok a pak jít na navazující obor, na který chci, ale který pro letošek neotevřeli. S mojí nejlepší kamarádkou jsme se dlouho neviděly, v kontaktu jsme moc nebyly. V zápalu boje s úředním molochem jsem navíc zapomněla, že má narozeniny a posléze i na její svátek. Bojím se, že jsem se dopustila fatální chyby a že mezi námi vznikl odstup, který už nezmizí.
A tak mi zbývá jen se těšit na to krásné, co vím, že přijde, a doufat, že to zlé, čeho se obávám, prostě nenastane...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!