neděle 7. června 2015

Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...


  • Loni ukrutná zima, letos ukrutné vedro. Loni jsem odmarodila akci smrtelnou mužskou nemocí na 7, letos lehčím úžehem, ze kterého jsem se ale během následujícího dne celkem slušně vykurýrovala pomocí vydatného spánku a zmrzliny.
  • Opět další pokus o keramiku raku. Opět velké očekávání, opět zmařené naděje na požadovanou finální barvu glazury a opět křupnutá miska. Zklamání z neúspěchu a mírný (ale již dopředu očekávaný) splín z toho, že se ze svého výtvoru nenapiji, protože glazury obsahují těžké kovy, vyrovnává zalovení v peněžence a nákup misky s kobaltově modrou glazurou, která je vhodná i do myčky na nádobí a do mikrovlnky. Přítel se pokouší o misku s "jedlými" barvami, s bílým podkladem a motivem černých vážek. Odnáší si krásně vybarvenou, i když mírně vybublanou misku. Mé pokusy končí u narezlé hnědo červené barvy...asi takovou barvu mají lišky na ostrově Sado...příště už se na to vykašlu.
  • Neznám krásnější projev pocitu zadostiučinění, než ten, který jsem viděla na sestře, když ukázala pánovi v samurajské zbroji, jak házet ninjovskými šipkami (kunai?)  a ještě jim k tomu poskytla vysvětlení, jak si odměřovat správnou vzdálenost. Korunu svému výstupu nasadila tím, že plaše zamrkala svými dlouhými řasami a do ticha plaše prohlásila "víte, mně to ukazoval doma táta".
  • Loni jsme chodili s přítelem systematicky uzobávat suši ke stánku, kde tuto japonskou delikatesu připravovali učňové střední školy. Letos jim poněkud ujela ruka s octem, a tak se to doslova nedalo žrát. Tak jsme alespoň systematicky chodili upíjet po frťanech jejich domácí ledový čaj. Ten se dal pít po litrech.
  • Loňská taktika byla vydržet co nejdýl na akci, když se zrovna konala nějaká předváděčka či přednáška, a pak zapadnout do nedalekého pavilonu opic, kde to sice smrdělo...no jako u opic, ale zato tam bylo teplo. Během pěti minut se člověk odpařil, během dalších pěti se prohřál, a pak mohl zase vyrazit na další ukázku. Letos bychom potřebovali pavilon tučňáků, nebo alespoň ledních medvědů, kam bychom se chodili ochlazovat, kdyby nějaký takový v Plzeňské zoo byl. Bohužel, lední medvědy v Plzni nevedou a tučňákům místní klima víc než vyhovuje, a tak pavilon není potřeba.
  • V zoufalé touze uniknout před vedrem jsme se rozhodli projít některé přilehlé (a hlavně stromy zastíněné) části zahrady, přičemž jsme objevili nově zbudovaný výběh s názvem Amazonie. Když projdete dvojitými dveřmi z pletiva, ocitnete se přímo uvnitř obří voliéry (podobnost s Jurským Parkem 2 a 3 je čistě náhodná). Když se vydržíte chvíli nehýbat a chováte se tiše, přiběhne k vám banda malých mírně drzých opiček, a předvedou vám své kaskaderské kousky na větvích a břevnech.
  • Největší atrakcí na japonskhém dni, soudě podle reakcí návštěvníků, nebyli japonští samurajové, ani shogi, ani, dívky předvádějící japonskou lukostřelbu kyuudo, ale můj přítel, který využil příležitosti, a na akci se tématicky oblékl do japonského jinbei. A budil v něm zaslouženou pozornost.
  • A nedovedete si představit ty užaslé tváře turistů, když si cpou rukama suši do tlamy, až se jim dělají boule za ušima (s rukama leckdy ještě upatlanýma od glazury s těžkými kovy), a vy kolem nich projdete s masovými knedlíčky dango, způsobně napíchanými na jehle (výsledek asi pětihodinového kuchařského snažení z předešlého dne). Ty zmatené pohledy, u ketrého že stánku jsme tohle jídlo ulovili, byly doslova k nezaplacení.
  • Asi nejslabším okamžikem představení byla partička předvádějící bojové umění nindžů. Ukázka mi přišla nepřipravená a odfláknutá, techniky odfláknuté a zbytečně dlouhé a brutální. I když jsem si dala zákaz komentovat jakékoliv předváděčky, zde jsme se s přítelem neubránili úšklebkům. Ovšem, abych jen nehaněla, smekám svou pomyslnou pokrývku hlavy před jejich pády, i na tvrdém asfaltovém povrchu totiž předváděli smělé a velmi tiché pády, do kterých si mnozí netroufnou ani na tatami. Já určitě ne.
  • V peněžence jsem zalovila ještě jednou, když jsem se neudržela, a pořídila jsem si malou cypřiškovou bonsai, která nyní krášlí vnější parapet okna mého obýváku, a já tak trávím volné chvíle tím, že googlím, hledám a rešeržuji, jak že se mám o ten zázrak japonské estetiky starat.
A nakonec ještě odkaz na galerii, ať doplníte dojem i o vizuální stránku...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!