Jak jsem si chtěla nechat podepsat knihu jejím autorem a jak mě rychle přešla chuť...

V následujícím článku uvádím pouze a jen své osobní názory a postřehy. Mám na ně plné právo a vy máte právo s nimi nseouhlasit.

V roce 2010 vydala společnost Bušidó nádhernou obrazovou publikaci s názvem Cuba - záštita japonského meče. Kniha mne tak fascinovala, že jsem při jejím prvním čtení občas zapomněla dýchat, jak je nádherná. Tedy z grafického hlediska.

Při druhém, již trochu střízlivějším čtení, kdy jsem už nebyla tolik uchvácená obrázky, jsem zjistila, že v knize je poměrně velké množství chyb a překlepů objevujících se v komentářích jako houby po dešti. Očarování z knihy ale stále trvalo, i když jsem začala narážet na další mouchy, jako třeba uspořádání slovníčku, kde jsou hesla rozdělena do čtyř tematických celků, v nichž už ale nejsou řazena abecedně, což práci se slovníkem pro laika velmi stěžuje. Vlastně ji chvílemi až znemožňuje. Ani "pojaponsštělá čeština", která mi ze začátku připadala jako výborný způsob, jak přiblížit nám natvrdlým českým buranům atmosféru japonského jazyka, se mi po dalším přečtení tolik nezamlouvala, jako na začátku. Ale okouzlení z knihy přetrvávalo, a já si začala říkat, jaké by to bylo super, mít ji podepsanou od autora. Konec konců, autor tak velkolepého díla musí být znalec, musí mít japonskou kulturu v krvi, musí toho hodně umět...zkrátka je to člověk, kterého lze v dané oblasti, ze které já toho moc neznám, obdivovat a teoretické setkání s ním lze považovat za vrchol blaha.

A pak, ejhle, se mi naskytla možnost se s autorem osobně setkat na semináři Kinji Nakagawa-senseie v Plzni a já svůj názor velice rychle přehodnotila. A pozdější sledování jeho výstupů na veřejných akcích mně v tomto přehodnocení utvrdilo: ať je autor výše zmíněné publikace sebe-fundovanější odborník na Japonsko, ať si umí japonsky sebelíp a ať je sebelepší v ovládání japonských zbraní, ať si má třeba milion danů, jako člověk nestojí za nic. Moderování kulturních akcí odbývá zásadně neupravený - v obleku, ale s vykasanou košilí, někdy i špinavou, bez kravaty, s rozepnutými knoflíky, jednu ruku v kapse.  Proslov má zásadně nepřipravený, samé "éééé", samé "emmmmm". Huhňání, zadrhávání v řeči a projev plný japanismů, které se vskutku hodí do japonštiny a japonského způsobu vyjadřování, v češtině ale zkrátka působí nepatřičně, protože do češtiny prostě nepatří. A jestli jeho hajdalácký postoj s rukou v kapse neuráží účinkující na vystoupeních, tak mne, jako českého diváka, na kterého se "pan autor" ani nepodívá, ano. Slovy říká, jak je šťastný, že může uvítat hosty z Japonska, nebo jak rád uvádí vystoupení Malého divadla kjógenu. Řečí těla a oblečením ale vyjadřuje pravý opak. Navíc se "pan autor" tváří jako velmi, velmi, velmi skromný člověk plný pokory a ochoty. V reálu z něj mám ale pocit, že kam vejde on a jeho ego, tam už se ostatní lidé moc dobře nevejdou. Veškerá ta úcta a pokora je prostě strojená, a ani trochu není japonská. Všechno je to jenom maska a situaci nezachrání ani to, že je ve svém oboru opravdu dobrý. S takovým člověkem se prostě setkat nechcete a učit se od něj také nemáte zájem. Co na tom, že má po letech tvrdého tréninku "samurajské palce"?

Zkrátka a jednoduše, v současnosti mám pocit, že největší slabinou té nádherné knížky je její autor a jak jsem si původně myslela, že podpis autora by můj výtisk knihy zhodnotil, tak jsem nyní toho názoru, že jeho podpis by ji totálně degradoval. Radši bych snědla svoje ponožky, ve kterých jsem před tím celý den chodila po městě, než abych si ji nechala podepsat.

A poučení? Neveřit "image" kterou kolem sebe autor vytváří, dokud ho alespoň nemáte možnost vidět naživo. Najednou zjistíte, že pán, který na fotce působí jako bohém s ostřížím zrakem a intelektuál, toho sice opravdu hodně ví, ale ve finále je to jen santus a buran, který je stále zahleděný do dálky, protože mu ani nestojíte za tu námahu, aby se na vás podíval, když s ním mluvíte. Ale to je jen můj osobní názor a vy máte právo se mnou nesouhlasit...

Více informací o knize naleznete zde.