Poprvé v oblacích

Zážitky z prvního letu mohou někomu připadat nudné a triviální, zvlášť, pokud jste už někdy někam letěli, nebo pokud dokonce létáte pravidelně. Na tomto místě se tedy sluší poznamenat, že pokud patříte mezi takové lidi, a čistě subjektivní líčení vás nezajímá, dál už nečtěte.

Také už dál nečtěte, pokud se na svůj první let teprve chystáte, a sháníte relevantní a objektivní informace, jako jsou časy potřebné k odbavení, co si s sebou můžete vzít do příručního zavazadla, a co už musí jít do zavazadlového prostoru. Vzhledem k tomu, kolik toho bylo napsáno na webových stránkách leteckých společností a nejrůznějších blogů a webovek zaměřených na cestování, je to zbytečné. Jejich majitelé či správci si dali dost velkou práci a sepsali pro vás tyhle informace v co nejúhlednější a nejsrozumitelnější formě. A zcela jistě to zvládli lépe, než bych toho byla schopná já…

Být skoro ve třiceti letech celá paf z prvního letu, se může v dnešní době zdát směšné. Děti létají s rodiči na dovolenou už od opravdu útlého věku, a jsou na létání tak zvyklé, že alespoň jednu leteckou dovolenou za rok považují za tak běžnou věc, že nemohou pochopit, jak někdo mohl prožít celý život, aniž by se kdy odlepil od země jinak, než při skoku dalekém.

I když celý výlet začal poněkud chaoticky, a já jsem těsně před startem přítele proklínala za to, k jaké blbosti jsem se nechala ukecat, musím nakonec konstatovat, že jsem ráda.

Zmatkování a chaos před odletem, spojený se strachem z neznámého. Pocit, že se neuklidním, dokud někomu nerozbiji ústa. Záchvat vzteku a bolavé plíce, když nám v Praze na letišti na poslední chvíli změnili "gate", a pocit že omdlím, když nás přetopeným autobusem vezli k letadlu. To vše se změnilo v čiré zoufalství, když jsem zjistila, že nám přítel zajistil místa přímo u křídla. To by snad samo o sobě ještě nebylo natolik dramatické. Jenže ono to ještě navíc bylo místo u nouzového východu. Ve chvíli, kdy jsme jako jediní cestující dostali od letušek extra instruktáž, jak je otevřít v případě, že bychom museli nouzově přistát, už jsem byla schopná si jen odevzdaně zapnout pás a zavrtat se co nejhlouběji do svého sedadla. Když letadlo začalo rolovat na ranvej, bylo mi už všechno jedno, a tak nějak jsem doufala, že třeba omdlím, a celý let prospím.

Než jsme vyrazili, přítel mi popisoval pocity při startu jako mírné zatlačení do sedadla, a pak už nic. Já bych to popsala spíš jako ránu do žaludku, a to včetně následující cesty vaší snídaně nahoru jícnem. Ovšem, v půli cesty si to snídaně rozmyslela a zase se vrátila tam, kam patří a pak si tuhle cestu ještě párkrát zopakovala. Navíc se mi při startu opravdu udělalo mdlo, ale ne dost na to, abych celou cestu strávila v limbu. A tak se mi začala točit hlava a pískalo mi v uších. Obavy z toho, že už mi bude jenom hůř, trvaly až do chvíle, než jsme vystoupali nad mraky.

Ne, že by se snad pocity slabého žaludku a motající se hlavy vytratily, ale dojmy z toho, jaký výhled se mi otevřel před očima, byly dostatečně intenzivní na to, abych na nevolnost a mdloby krásně zapomněla.

Poté, co se letadlo vyhouplo nad mraky, otevřel se mi před očima výhled na nečekaně členitou krajinu z mraků. Takovou, kterou při pohledu ze země můžeme sotva jen tušit. Krajinu s horami a údolími, protkanou řekami a jezery temně modrého vzduchu, několik kilometrů hlubokých, na jejichž dně lze tušit opravdové řeky, lesy a města. Podivně prázdný oceán jasného nebe, kterým jsme prolétali, v dáli ohraničovala hradba oblaků, která až znepokojivě nápadně připomínala antarktické ledovce, a to včetně splazů, příkrých údolí a náhle se drobících kusů. Ty ale nepadaly do hlubokého moře dole. Místo toho zůstávaly viset ve vzduchu, jen kousek od místa, kde se otelily od většího mraku. To vše svou jasnou září zalévalo slunce, a propůjčovalo celé scenérii třpytivě zlatavý nádech. Celý výjev budil dojem posvátné krajiny, do níž nikdy nevstoupila lidská noha, a vzhledem k prchavé povaze celé té krajiny, ani nikdy nevstoupí.

Náš let trval jen krátkou chvíli, a tak jsem se ani nestihla nabažit toho výjevu, když stroj začal klesat a pilot ho začal navádět na letiště. V tmavě modrých hlubinách čiré oblohy pod námi, se najednou začínal rýsovat pole, lesy a louky. Celá krajina, kterou jsem pod námi mohla jen tušit, se postupně začínala zaostřovat, a nejasné skvrny se postupně měnily v domy. Moře, teď už to skutečné, přestalo být temnou, neproniknutelnou masou, ožilo a získalo na plasticitě. Z výšky šlo jasně poznat mořské proudy, lodní trasy, ostrovy a mělčiny.

 

Celému světu, který se z výšky jevil plochý a nudný, se najednou vrátila jeho hloubka a barvy. Jindy tak samozřejmá trojrozměrnost prostoru, najednou působila neuvěřitelně ostře, nově a neokoukaně, jako by někdo celou scenérii právě vytesal do kamene.

Jakmile jsme klesli pod mraky, opřel se do letadla vítr. Jak jsme dále klesali a blížili se k letišti, pilot stroj několikrát stočil a upravil kurz. Při každé takové úpravě kurzu mi připadalo, že letadlo není stroj, a že není plné táhel lan a relé, ale že pod pláštěm pracují svaly živého organismu, který se ve větru natáčí tak, aby letěl požadovaným směrem. Celé klesání pro mě znamenalo velmi zvláštní způsob návratu do reality.

Samotné přistání ve mně vzbouzelo obavy. Měla jsem strach, že by se mohla opakovat situace ze startu, nebo že by to mohlo být ještě horší. Realita nakonec byla o dost jiná a na štěstí příjemnější. Samotné dosednutí na zem nebylo skoro cítit. Následné brždění nebylo o nic horší, než brždění v autě. Následně letadlo plynuje zajelo ke gatu. Letušky otevřely dveře, a s laskavým úsměvem se s námi rozloučily . Po chvíli se uzemnila i moje mysl, a tím skončila moje první návštěva v oblacích. Nastal čas vrátit se zpátky na zem...