pátek 12. září 2008

Tak už i já

"Pozoruj lidi a bav se!", říká klasik. Snad Shakespeare. Teď vážně nevím. Co vím je, že se tímhle mottem řídím od té doby, co mi mí "úžasní" spolužáci na základní školy řekli, že se za mě stydí a nechtějí se mnou mít nic společného. Teď jdu na vysokou a pořád ještě nevěřím, že se s nimi někdy udobřím. Nemá cenu, šťourat se v tom. Prostě to tak je.

Dnes už ne tak doslova. Našli se i lidé, kteří jsou se mnou schopní normálně mluvit. Bohudíky za ně. よかた。Bohužel, ti jsou teď hodně daleko. A tak pozoruji a vymýšlím šílené teorie. Někdy pozoruji, ale nic nevidím. A pak jsou chvíle, kdy bych nejradši vůbec neviděla. Bohužel ale existují i věci, které se přehlídnout nedají.

Už delší dobu jsou lidé kolem mě jiní. Navenek se tváří spokojeně a šťastně, ale v očích je vidět to, co skrývají. Jsou nervózní, nejistí, snad i vylekaní. Všichni, do jednoho. Sleduji ten podivný výraz v očích už od července. Všem najednou došlo něco, co si dlouho nechtěli připustit, co jim vrtá v mozku jako červ. Snad to jsou pochybnosti.

Tenhle týden byl zápis na vejšku. Nádherný výlet, sluníčko svítí, teplé počasí, ta hoďka v posluchárně mi to nemohla nijak zkazit. Lážo plážo pozdně letní výlet. Kdyby nebyly kolem mě. Ty oči s tím zvláštním pohledem, s tím bezradně pozdviženým obočím. Proč? Měli čtyři volné měsíce, nejdelší prázdniny v životě. Asi se nedovedou smířit s tím, že idylka končí. Hážu to za hlavu. Nikdo mi nezkazí výlet, teď je na řadě nakupování. Žádná extra jízda, jen jedno triko, náhrada za to, co se rozpadlo. Domů přijíždím příjemně unavená. Horká koupel a hupky dupky do postele.

Nespí se mi dobře, mám podivné sny, převážně o zablokovaném výtahu a jediném technikovi na světě, který si ale vzal dovolenou a odskočil si do vedlejší galaxie. Takže nic nového. Ráno skoro o ničem nevím. Jen ze zrcadla se na mě dívá jakási osoba s vrabčím hnízdem na hlavě. A s těma očima. Jsou tak nějak nervózní a nejisté, zkrátka vyjukané. Příští týden se stěhuju na kolej. Mám kukadla úplně stejná, jako lidi kolem. Letní poblouznění skončilo a i já se musím vrátit do reality. Že to ale bolí.

2 komentáře:

  1. Dobrý závěr.

    Ale mé oči jsou spíše od tohoto pátka, kdy jsem procházel Táborem a už ani nevim, kde přesně a s kým :))

    OdpovědětVymazat