Uvažovali jste někdy o tom, proč se zasněným úsměvem pozorujeme motýly, jak létají na slunci, a proč mám klesne nálada, když za soumraku vidíme letět můru? Proč se nám líbí tiché třepetání motýlích křídel, ale proč nenávidíme kmitání právě těch muřích?
Od nepaměti se bojíme právě těch nenápadných tvorů a přičítáme jim magické vlastnosti, snad právě proto, že jsou to noční tvorové, se kterou děláme to samé. Jak se asi cítí taková můra? Zrodila se v temnotě a v té je jí souzeno setrvat celý život. Čelí prokletí svého rodu a nechápe, proč ji do něj lidstvo uvrhlo, vlastně je jen jednou z nespočtu obětí předsudků. Přesto svůj boj nevzdává a v hluboké tmě se snaží dostat ke světlu, jiný účel svého života nevidí. Ač tvor temnot, kterého denní světlo odpuzuje, přesto ho miluje a slepě za ním letí temnou nocí, aby nakonec zemřela, aby si upálila křídla o rozžhavenou žárovku. Ano, svůj boj o místo na světle prohrála, upadla opět do temnot, ve kterých se zrodila, která byla jejím osudem, a ten se ona marně snažila změnit.
Někdy můry tak dychtí po světle, že se snaží dosáhnout odrazu měsíce, hvězd, či jakéhokoli světla na vodní hladině rybníka, nebo třeba na hladině kýblu s vodou, který někdo před chvílí napustil. Rozhodl se, že po celodenní dřině ještě půjde zalít nově zasázené stromky, aby neuschly v letních vedrech. Tiše sedíte na lavičce, onen kyblík je jen pár decimetrů od vás, sledujete soumrak a v hlavě máte prázdno. Pokouší se o Vás dřímota, i Vy jste celý den "makali jak šroub", když v tom se ozve tiché žbluňk. To se jedna můra střemhlav vrhla na odraz světla v kýblu. Ten šedivý tvor ve Vás budí hnus. Kdyby to byl motýl, zachránili byste ho, ale můru? Kdyby to byl motýl, vůbec by se nesnažil zachránit, jen by tak vystavil svá barevná křídla a čekal, až ho někdo zachrání. Ale můra ne, ta ví, že si musí pomoct sama a tak nepřestává tlouct křídly o hladinu ve zběsilém tempu. Chvíli na ni civíte, jak se tam tak snaží, až ji nakonec s rezignovaným výrazem vytáhnete. Můra jedna pitomá se vám zachytila na prstu a teď nechce dolů. Cítit ji na ruce je protivné, ale přeci jen ji tam chvíli necháte a pozorujete ji. Zběsilé třepetání šedivých křídel nepřestalo. Můra není motýl, a tak nemá žádné slunko, které by ji vysušilo, musí to zvládnout sama, sama musí být schopná odletět, jinak zemře a nikdy nedosáhne světla.
Chvíli pozorujete ten odhodlaný zápas s osudem, ten tvoreček na Vaší ruce už Vám nepřijde tak odpudivý a hnusný. Určitě má strach, máte pocit, že ho z toho obtloustlého tělíčka cítíte. A určitě jí nechybí odhodlání, to cítíte taky. Říkáte si, že možná má i duši. Opatrně berete toho tvorečka a nesete ho na chráněné místo, do kolny, kde ho opatrně pokládáte na polici s nářadím. Stále se nevzdává, snaží se létat, ale zatím je schopen jen velkých skoků. Opatrně ho berete z podlahy a pokládáte ho zpět. Odcházíte zalít stromky, chvíli ještě posedíte, a potom, konečně, jdete spát. Celou noc ve spánku slyšíte tichý svist křídel nočního motýla.
Ráno se probouzíte zaliti světlem a dobře odpočatí. Cože jen to bylo za můru, co Vás tížila celou noc? Ach ano, můra v kolně. Po snídani se na ni jdete podívat. Už se hrozně těšíte, že ji uvidíte vylezlou na stěně a spící, zkrátka, že je v pořádku. Proto tiše seberete ze země malou mrtvolku nočního motýla, kterou později zahrabete v nedalekém záhonku. Není vám jí líto, ale nejste lhostejní, snad i cítíte smutek. Zrodila se v temnotě a v té jí bylo souzeno setrvat celý život. Čelila svému prokletí a nechápala, proč , vlastně byla jen jednou z nespočtu obětí předsudků. Přesto svůj boj nevzdala a v hluboké tmě se snažila dostat ke světlu, jiný účel svého života neviděla. Ač tvor temnot, přesto milovala světlo a slepě za ním letěla temnou nocí, aby nakonec zemřela, aby skončila opět v temnotě. Ano, svůj boj o místo na světle prohrála.
Od nepaměti se bojíme právě těch nenápadných tvorů a přičítáme jim magické vlastnosti, snad právě proto, že jsou to noční tvorové, se kterou děláme to samé. Jak se asi cítí taková můra? Zrodila se v temnotě a v té je jí souzeno setrvat celý život. Čelí prokletí svého rodu a nechápe, proč ji do něj lidstvo uvrhlo, vlastně je jen jednou z nespočtu obětí předsudků. Přesto svůj boj nevzdává a v hluboké tmě se snaží dostat ke světlu, jiný účel svého života nevidí. Ač tvor temnot, kterého denní světlo odpuzuje, přesto ho miluje a slepě za ním letí temnou nocí, aby nakonec zemřela, aby si upálila křídla o rozžhavenou žárovku. Ano, svůj boj o místo na světle prohrála, upadla opět do temnot, ve kterých se zrodila, která byla jejím osudem, a ten se ona marně snažila změnit.
Někdy můry tak dychtí po světle, že se snaží dosáhnout odrazu měsíce, hvězd, či jakéhokoli světla na vodní hladině rybníka, nebo třeba na hladině kýblu s vodou, který někdo před chvílí napustil. Rozhodl se, že po celodenní dřině ještě půjde zalít nově zasázené stromky, aby neuschly v letních vedrech. Tiše sedíte na lavičce, onen kyblík je jen pár decimetrů od vás, sledujete soumrak a v hlavě máte prázdno. Pokouší se o Vás dřímota, i Vy jste celý den "makali jak šroub", když v tom se ozve tiché žbluňk. To se jedna můra střemhlav vrhla na odraz světla v kýblu. Ten šedivý tvor ve Vás budí hnus. Kdyby to byl motýl, zachránili byste ho, ale můru? Kdyby to byl motýl, vůbec by se nesnažil zachránit, jen by tak vystavil svá barevná křídla a čekal, až ho někdo zachrání. Ale můra ne, ta ví, že si musí pomoct sama a tak nepřestává tlouct křídly o hladinu ve zběsilém tempu. Chvíli na ni civíte, jak se tam tak snaží, až ji nakonec s rezignovaným výrazem vytáhnete. Můra jedna pitomá se vám zachytila na prstu a teď nechce dolů. Cítit ji na ruce je protivné, ale přeci jen ji tam chvíli necháte a pozorujete ji. Zběsilé třepetání šedivých křídel nepřestalo. Můra není motýl, a tak nemá žádné slunko, které by ji vysušilo, musí to zvládnout sama, sama musí být schopná odletět, jinak zemře a nikdy nedosáhne světla.
Chvíli pozorujete ten odhodlaný zápas s osudem, ten tvoreček na Vaší ruce už Vám nepřijde tak odpudivý a hnusný. Určitě má strach, máte pocit, že ho z toho obtloustlého tělíčka cítíte. A určitě jí nechybí odhodlání, to cítíte taky. Říkáte si, že možná má i duši. Opatrně berete toho tvorečka a nesete ho na chráněné místo, do kolny, kde ho opatrně pokládáte na polici s nářadím. Stále se nevzdává, snaží se létat, ale zatím je schopen jen velkých skoků. Opatrně ho berete z podlahy a pokládáte ho zpět. Odcházíte zalít stromky, chvíli ještě posedíte, a potom, konečně, jdete spát. Celou noc ve spánku slyšíte tichý svist křídel nočního motýla.
Ráno se probouzíte zaliti světlem a dobře odpočatí. Cože jen to bylo za můru, co Vás tížila celou noc? Ach ano, můra v kolně. Po snídani se na ni jdete podívat. Už se hrozně těšíte, že ji uvidíte vylezlou na stěně a spící, zkrátka, že je v pořádku. Proto tiše seberete ze země malou mrtvolku nočního motýla, kterou později zahrabete v nedalekém záhonku. Není vám jí líto, ale nejste lhostejní, snad i cítíte smutek. Zrodila se v temnotě a v té jí bylo souzeno setrvat celý život. Čelila svému prokletí a nechápala, proč , vlastně byla jen jednou z nespočtu obětí předsudků. Přesto svůj boj nevzdala a v hluboké tmě se snažila dostat ke světlu, jiný účel svého života neviděla. Ač tvor temnot, přesto milovala světlo a slepě za ním letěla temnou nocí, aby nakonec zemřela, aby skončila opět v temnotě. Ano, svůj boj o místo na světle prohrála.
Pozdě odpoledne už si na nočního motýla ani nevzpomenete, jen Vám zní v hlavě úryvky Landovy písničky: "...Ano, jsem smrtihlav, mávnu křídly a roztočím svět, jako motýl jsem se nepoved...Ale já si jen létám okolo hlav a jenom blbě vypadám, jsem smrtihlav…"
Žádné komentáře:
Nové komentáře nejsou povoleny.