Den, kdy jsem dospěla

V teď už loňském školním roce jsme dostali úžasný úkol napsat vypravování na téma den, kdy jsem dospěla. Ačkoli je to pro vypravování vskutku nevhodný titul, který by se hodil spíše k úvaze, myslím, že jsem se toho zhostila docela dobře. Tak tedy...

Den, kdy jsem dospěla

Dospělostí se myslí hlavně duševní vyzrálost člověka, kdy je jedinec schopen zamyslet se nad problémem, posoudit ho ze všech možných hledisek, nedělat ukvapené závěry a hlavně přiznat vlastní chybu. Vždycky jsem si myslela, že tenhle popis se na mě hodí. Odjakživa jsem se nad problémy zastavovala a "analyzovala" jsem je déle, než všichni ostatní a sama sebe považovala za dospělejší a zodpovědnější, než jsou všichni mí vrstevníci. Zkrátka, zvykla jsem si dívat se na všechny tak trochu svrchu. Pak se mi ale jednoho dne přihodilo něco, co mě donutilo přehodnotit celý můj pohled na svět…

Stalo se to jednoho krásného dne, kdy jsem se, totálně znuděná letním nicneděláním, rozhodla udělat si malý výlet vlakem. Koupila jsem si jízdenku někam hodně daleko, už radši ani nevím kam, a v parném vedru jsem nasedla do špinavé vlakové soupravy, jaká je tady v Čechách denním standardem a jaké se snad nikde jinde nevidí. Cestou se vagóny, původně narvané k prasknutí zpocenými cestujícími, pomalu vyprázdnily, až jsem v kupé (a snad i v celém vlaku) zůstala sama. Krajina za okénkem ubíhala pořád stejně nudná, monotónní a zmožená a ospalá vedrem. I mě za chvíli začalo přemáhat spaní. Čert tomu snad chtěl, že jsem zdřímla, a to opravdu tvrdě. Probral mě až průvodčí na konečné. S pobaveným výrazem mě sledoval a na mou otázku, kde to vlastně jsem, mi odpověděl: "No přeci na konečné, slečno. Dál už koleje nevedou a vlaky nejedou." Tak díky za nic, tupče, pomyslela jsem si, ale něco v jeho tváři mi zabránilo to vyslovit, a tak jsem ze sebe vypravila jen polohlasné a trochu ironické "Super!" S jeho pohledem zabodnutým do mých zad jsem vylezla z vlaku ven na perón. Slunce už dávno zapadlo a nikde nikdo. Zeptala jsem se tedy "ajznboňáka", "Kde je tu nějaká civilizace?" Ukázal mi směrem, kde by snad měl být nějaký hotel, kde se mohu ubytovat. Vydala jsem se tedy tím směrem. Ušla jsem jen pár kroků, ale stále jsem cítila jeho pohled, jak se mi vpíjí do zad. Nasupeně jsem se tedy otočila, odhodlaná ho klidně seřvat, jen abych se zbavila toho pocitu, ale přichystanou nadávku jsem hned spolkla. Nádražíčko, koleje a vlak i s průvodcem byli pryč. Stála jsem uprostřed měsícem osvětlené louky, neschopná jakéhokoli slova, ba jakékoli myšlenky. Cesta, která mě měla dovést k hotelu, začínala přímo pode mnou a vinula se do neznáma.

Nakonec mě ta prapodivná stezka dovedla k tomu, co "nádražák" popsal jako hotel. Někdo by to snad nazval moderní architekturou, já bych pro to použila mnohem výstižnější slovo zmetek. Z přízemní budovy neurčité barvy čněla do výše věž, nakloněnější než ta v Pise, navíc ve stylu té nejkýčovitější čínské pagody na světě. Na to byly doslova nalepeny další věžičky, chodby, domky a pokojíky ve všech možných architekturách a pseudostylech, co jich jenom na světě je, to vše naplácané jedno přes druhé, bez jakéhokoli ladu a skladu a všechno to drželo pohromadě jen díky několika kovovým záplatám a velkou silou vůle. Zvedl se lehký větřík a z budovy se začaly ozývat podivné skřípavé zvuky. To jsem právně slyšela naříkat hmotu. Navíc, jakmile zafoukal vítr, začaly z toho domu padat kusy omítky, velké jako palmové listy! Přesto jsem se rozhodla vstoupit do onoho stavení, ne nepodobnému panoptiku hrůzy.

Uvnitř mě uvítal hostinský, stejně podivný, jako jeho lokál, a hned zpustil: "Vítejte, slečno, už jsme se báli, že ani nedorazíte." "To…to se asi pletete, dojela jsem sem vlastně omylem. S někým si mě prostě pletete, já..." "Hm, tak se na to podíváme," skočil mi tlouštík do řeči a doslova odnikud vytáhl umaštěná lejstra a odříkal mi obřadným hlasem moje jméno, osobní údaje včetně chorobopisu, telefon, adresu, prostě všechno, co jsem o sobě věděla a ještě něco navíc. Nezbylo mi, než přitakávat a poté, co se vytasil i s počtem mých plomb v zubech, mi jen bezmocně spadla čelist. Hospodský zakončil ten výčet se slovy: "Tak vidíte, jste to Vy." Hlas už měl zase normální, dokonce v něm zaznělo cosi sympatického. "Asi jste trochu zmatená, ale to je tu každý! Nemějte obavy, Vaše rezervace je vyřízena, jen Vaše lístky na Setha, víte, na loď, kterou se budete dále plavit, se trochu opozdily, ale nebojte se, všechno bude. Cestujete sama, že? Snad se neurazíte, že jsem si Vás dovolil posadit k tady tomu pánovi, má lístek na stejný spoj, kterým byste měla jet Vy, tak jsem si řekl, že by se Vám hodila společnost. Prosím, posaďte se!" Nějakým způsobem jsme se dostali přes celý sál až ke stolu, kde seděl osamělý muž, a ke kterému mě posadil. Pak slavnostním tónem prohlásil "Večeře už se nese!" a odkutálel se ke vchodu, kam právě vešla mladá rodina. V tu chvíli na mě padla tíseň. Něco bylo špatně.

Po chvíli prošla kolem mého (nebo snad našeho) stolu skupinka chlapců v těsně postpubertálním věku a začali se přede mnou naparovat, jakoby se mě snažili sbalit, ale působili dosti směšně. Pomocí tří kouzelných slůvek jsem je poslala do pryč a ještě jsem si na jejich adresu ulevila něco o nevyspělých tupcích, co trpí zastydlou pubertou a nikdy nedospějou. Určitě je to nemohlo ranit, protože v tu chvíli už otravovali jinou dívkou, jen o trochu mladší než já. Až po chvíli mi došlo, že kromě mě, ní a mého tajemného společníka, tu jsou jen samí staří lidé. Mladá rodinka kamsi zmizela a hospodský už si vzal do práce i "pubíky" a vedl je někam do útrob hostince. "A Vy si myslíte, že jste dospělá?" to promluvil můj spolustolovník. Hovořil lehce nakřáplým, ale přesto melodickým a klidným hlasem. Chtěla jsem si ho lépe prohlédnout, ale moc to nešlo. Byl zahalený do pláště s kapucí, kterou měl sice sundanou, ale přes obličej měl cosi jako černou roušku, takže jsem viděla jen horní polovinu hlavy. Měl dosti neobvyklý účes, spíše "rozcuch" typu vrabčí hnízdo, jen v provedení pro delší vlasy. Přes světlou, až skoro bílou barvu vlasů a podobně bledou kůži, měl tmavé, velice pěkné a jasné oči, které se zdály být lehce zasněné a snad i trochu smutné. Přes levé oko se mu táhla jizva. "A vypadám snad jako dítě?" odsekla jsem, lehce naštvaným a hodně podrážděným tónem. "Ne, to ne," pokračoval tím svým klidným a rozvážným hlasem "ale abyste si říkala dospělá, na to máte podle mého moc málo zkušeností." "Jo, zato vy jich máte spoustu, že jo," čekala jsem, že se namíchne, ale to se nestalo. "Víte," odvětil místo toho tím neuvěřitelně melodickým hlasem, "už dávno nejste dítě, ale ještě nejste dospělá. Teď mě nemusíte chápat, ale jednou Vám to všechno bude jasné. Chtěl bych Vám to vysvětlit, ale Vy zase brzy odjíždíte a na vysvětlování není moc času…" a začal mi vyprávět o místě, ze kterého pochází. Asi neměl, chudák, všech pět pohromadě, vyprávěl mi totiž o "jeho světě" kde prý panují úplně jiné poměry a srovnával ho s "mým světem", ve kterém by ale nechtěl žít ani za nic. No jo, napadlo mě, chovanci ústavu v Bohnicích to nemají jednoduché. Než jsem stihla říct,že mě to nezajímá, rozhovořil se o Skrytých vesnicích, místech, kde žijí lidé jako on, něco mezi kouzelníkem a bojovníkem a on prý byl také jedním z nich… Proč sakra byl? Copak není? Rozhodla jsem se nevěnovat jeho slovům pozornost, přesto mi jedna jeho věta uvízla v paměti…, "v mém světě je člověk opravdu dospělý, až když zažije něčí smrt"…

Nějak mě v tom okamžiku přešel smích. Připadala jsem si jako malá holka, která rozbila vázu a teď dostává kázání. Jeho příběh jsem teď nevnímala vůbec, slova, která mu vyšla z úst, mi jen prolétla jedním uchem dovnitř a druhým ven, o mozek ani nezavadila. Přesto jsem cítila, že v nich byla ukryta moudrost, která se dotkla mé mysli, nebo snad mé duše, a něco ve mě se začalo měnit. Pak se na mě podíval, jeho oči se rozzářily jemným úsměvem, který by mu jistě pohrával na rtech, jen kdyby mu bylo vidět do obličeje. Pomalu vstal a podal mi ruku. "Pojď, jede ti vlak zpátky." Jako ve snách mě dovedl ven před hotel, který teď za dne nevypadal tak šeredně. "To už je den?" zeptala jsem se. "Nepřipadalo mi, že bych tu strávila celou noc." "Čas je velice vrtkavý…a hraje s námi podivnou hru." Odpověděl mi můj společník, který mě vedl k vlaku. "Vlastně ti závidím," řekl, když jsem nastupovala, "také bych chtěl jet tímhle vlakem, stejným směrem, jako jedeš ty. "Začal mi tykat, ale to mi teď nevadilo. "Tak pojeď." "To nejde, na to už je pozdě. Pro mě už není cesty zpět. Mám už svůj lodní lístek, já se teď musím vydat dál. Na rozdíl od tebe. Ty se teď ještě můžeš vrátit." V tu chvíli se začal vlak rozjíždět. Chtěla jsem zůstat s ním a prostě nenastoupit, ale on mě chytil a vhodil do vlaku, kde jsem přistála na průvodčího. Ten mě setřásl a zavřel dveře. Chtěla jsem se alespoň vyklonit s okénka a ještě jednou se podívat na to neuvěřitelné místo, ale nádraží opět zmizelo. A zmizel i hotel, i onen podivný člověk, kterého jsem nikdy předtím neviděla a ani jsem neznala jeho jméno, ale který mi byl tak sympatický. Chtělo se mi brečet, poprvé během celého svého "výletu" jsem se cítila osamělá. Prošla jsem celý vlak, ale nikde nikdo, ani živáčka, jen já a průvodčí, který se teď někam vypařil. Usadila jsem se tedy do kupé a dívala se z okna, jak za ním ubíhá krajina. Po chvíli vjel vlak do dlouhého tunelu, a když z něj vyjel ven, zaplavila mě oslepující záře…

Probudila jsem se v nemocničním pokoji. Nade mnou vydávala zářivka oslnivě bílé světlo a typický bzukot. Okolo mě pípaly nemocniční přístroje. K tomu tři postavy, sklánějící se nade mnou tak nízko, že jsem cítila jejich dech, ačkoli měli nemocniční roušky. Absolutně nic jsem nechápala. Až po delší době, když mě pouštěli do domácího ošetření mi konečně řekli, že vlak, ve kterém jsem jela, vykolejil a zemřela spousta lidí, několik jich bylo těžce zraněno a já sama jsem byla několik měsíců v komatu. Prý tam zemřela i celá mladá rodina. K tomu mi dali vizitku s kontaktem na "velmi dobrého psychologa." Nešla jsem k němu.

Můj život běžel dál bez větších změn, jen lidé kolem mě se na mě dívali dosti podivně a uhýbali pohledem. Na zážitek v podivném hotelu jsem zřejmě zapomněla v momentě, kdy jsem se probudila v nemocnici a nějaký čas jsem si na to ani nevzpomněla. Můj život začínal opět zapadat do starých kolejí. Dál jsem se dívala na všechny shora a mírně jimi pohrdala. Až jsem jednoho dne potkala ve městě mladého muže, se světlými vlasy, neobvyklým účesem a tmavýma, zasněnýma očima, které se na mě usmály, jak mě míjel. Otočila jsem se za ním, ale už tam nebyl. Ale právně v tu chvíli jsem si vybavila podivný rozhovor s podivným mužem na podivném místě a o podivných věcech. Náhle jsem si pamatovala všechno. V ten moment ve mně cosi uzrálo, spousta nepochopených věcí byla náhle jasná a jednoduchá. A já vím, že právě v ten den, v ten moment, kdy se tohle stalo, v ten den jsem se konečně snesla ze svých výšin na zem a začala jsem respektovat lidi kolem sebe, začala jsem je brát jako sobě rovné. Protože právě to byl den, kdy jsem dospěla.