Paintballová řežba

Když začátkem tohoto roku padlo rozhodnutí, že půjdeme hrát paintball, začalo pro mne období těšení se právě na tuto událost. Jak přípravy pokračovaly, začala se objevovat i nervozita, možná trochu strach. Před tím, než to vypukne, se ptám těch, kteří už s touto hrou mají přeci jen nějaké zkušenosti. Dostávám od nich pár rad - vzít si na sebe staré oblečení a hlavně ho mít v několika vrstvách, aby se ztlumil náraz, rány kuličkami prý dost bolí. Následuje týden nervozity. Každou chvíli kontroluji email, jestli náhodou nepřišla zpráva s novými informacemi. Stále neznám čas a místo odjezdu, ale vše se dozvídám v pravou chvíli. Náhle nastává hodina H a my vyjíždíme. Naším cílem je městečko kousek za Plzní, kde se v prostorách bývalé sladovny nachází největší indoorové hřiště v Čechách. Na místě jsme za slabou půlhodinku. Jde se na věc.

Nejprve míříme do šaten. Všichni dostáváme maskáčové overaly. I když na sobě máme staré oblečení, u kterého nebude škoda, když se umaže nebo roztrhne, kombinézou nikdo neopovrhuje. Kdyby nebyly všechny ve velikosti XXL a já tak neměla rozkrok až kdesi u kolen a kolena u chodidel, a kdyby se mi povedlo vystrčit ruce konci rukávů, bylo by to ideální. Úbor má na štěstí cvočky v nohavicích a gumičky v rukávech. Po deseti minutách zápasu s přebytečnou látkou se tedy daří i mě si mundúr uzpůsobit k obrazu svému.

Potom nás vedou na hřiště. První je prohlídka terénu. Je nám velmi důkladně a velmi jasně vysvětleno, jak se chovat v prostorách hřiště, co dělat a co nedělat. Některá varování typu "nezkoušejte přeskakovat tu pětimetorvou díru" znějí legračně, ale všechna mají odůvodnění. Rovněž nám ukazují, jak zacházet se zbraněmi. Musíme podepsat, že jsme byli poučeni a že všemu rozumíme. Následuje rozdělení do týmů a pak se konečně může začít střílet.

První hra je jednoduchá. Dva týmy bojují proti sobě, ten, kterému se povede "vytřískat" protivníka dřív, nebo jehož členů je po zaznění signálu ukončujícího hru více, ten vyhrál. Hraje každý tým s každým. Paitballovou masku mi byl čert dlužen. Není těžká, ale špatně se v ní dýchá. Navíc je mi velká, takže mi padá, i když si popruh utáhnu na maximum. Přes brýle toho není moc vidět a mé zorné pole se dost zúžilo. Pistole také není zářným příkladem konstruktérství. K dispozici máme asi ten nejzákladnější typ. Protože funguje na gravitačním principu, má zásobník nad rámem, což znesnadňuje už tak špatné míření. "Paintballovka" totiž nemá mířidla. Navíc nemá ani pažbu. Malou oporu sice poskytuje plynová bomba, ale zbraň si prostě nelze zapřít. Přičtěte si k tomu ještě přítmí, které na hřišti panuje.

Když se dohraje první kolo, odvede nás instruktor do druhého patra, kde se situace opakuje. Jen terén je složitější. Zatímco na spodním patře si stačilo říct "já jdu vlevo, ty vpravo," tady už se musí víc taktizovat. Z rychlého postupu k nepříteli se tedy stává poziční boj, bojuje se o každý úkryt. Ze začátku padají ojedinělé výstřely, postupně se ale dávky prodlužují, takže ke konci už je slyšet docela slušný rachot. Navíc je v horním patře o poznání tepleji, než v patře spodním. V několika vrstvách oblečení, v overalu upnutém až ke krku a v masce a v rukavicích se začínám docela obstojně vařit. Navíc se mi mlží brýle. Zde také schytávám svoji první bolestivou ránu kuličkou. Někdo mě střílí zezadu a z blízka do hlavy. Jsem venku ze hry.

Na konci soubojů v horním patře se dívám na skóre. Náš tým vede. Ještě nás čeká bitva o vlajku. Jeden tým brání pevnost, druhý ji dobývá, účelem hry je ukořistit již zmiňovanou vlajku. Za sebe mohu říct, že dobývání je mnohem větší zábava, než obrana. Můžete se libovolně pohybovat po ploše. Když bráníte, jste přišpendlení na místě, nemáte moc možností, jak změnit pozici. Časový limit je 5 minut. Vlajku se našemu týmu dobýt nepodařilo, ale ubránit ano. Po tomhle dobrodružství už jsem docela unavená. Ani vysoká hladina adrenalinu už nepřehluší únavu a bolest. Ještě stále nám ale zůstávají kuličky, a tak ti vytrvalejší ještě hrají "všichni proti všem", s nekonečným množstvím životů.

Na programu dne už je jenom sprcha a vydatná večeře v místní hospodě. Všem chutná, možná by se i chvíli posedělo, ale přeci jen zapracovala únava, a tak se vydáváme směr Plzeň. Na kolej přicházím kolem desáté večer. I po předchozí sprše ze mě teče kanárkově žlutá voda. Bolí mě zasažená místa, namožené svaly a oteklé nohy, přesto spím jako nemluvně.