úterý 22. června 2010

Postřehy z kolejního života

Bydlet na koleji je někdy otrava. Znamená to snášet uřvané sousedy, ukecané spolubydlící, protivné kolejbáby. Asi nikde jinde ale nezažijete tu prču, když se všichni "feláci" rozhodnou jít na zombiewalk a umělá krev pak, jako na potvoru, ne a ne jít dolů z obličeje. Asi nikde jinde nemůžete být "kámošem" s naprostou většinou obyvatel a zároveň zůstat nepoznán v davu...


V tuhle roční dobu je kolej nevídaně tichá. Většina obyvatel už odjela a zbývá tu jen pár posledníčků. A pak "stálí obyvatelé", kteří jsou tu doma. V několika posledních dnech se tu rozmohla prapodivná móda - chodit si pro jídlo do kolejního "bifé" v pyžamu, nebo alespoň spacím úboru, čím praštěnějším, tím lepším.

Jednotlivé pokoje se vyprazdňují. Budova se noří do podivného ticha, jaké je slyšet jen v opuštěných domech. Sedím před kolejí a vyhřívám se na sluníčku. Katastrofální prognózy meteorologů se nevyplnily. Na kolenou mi leží 20 stránek poznámek - moje v tomto semestru poslední zkouška. Učit se? Ne, mám zábavnější činnost. Sleduji ty "šťastnější", kteří už definitivně balí. Je úžasné vidět, co všechno je průměrný student schopen natahat a skladovat na kolejním pokoji.

Blondýnce nestačí menší dodávka. Dohaduje se, asi s přítelem, že to holt budou muset otočit a jet ještě jednou. A ne, ty boty, které on označuje jako nepohodlné křusky, opravdu nepůjdou do kontejneru, protože je to poslední výkřik módy a stály dva litry. Ale jak on by tomu mohl rozumět.

Dva mladíci, každý přes rameno brašnu s notebookem, pod paží "plocháč", v druhé ruce, no, cosi strašně "hájtech". Nedá se nic dělat, musí ještě minimálně dvakrát nahoru na pokoj, protože tam mají ještě druhý počítač a druhý monitor…IT volá domů. Mají je čekat na večeři.

Takhle to pokračuje celý den. Zábavnější scénky se střídají s těmi nudnými a nezáživnými. Další párek mladíků stěhuje cosi asi metr dlouhého. Každý toho má tři exempláře a úzkostlivě to schovávají pod hadry. Jeden z nich špatně došlápne a válí se mi u nohou. On a pak ještě meč. Docela normální jednoručák, s hezkými detaily na rukojeti. Mno jo, larpaři. Vyjeveně na mě koukají, asi čekají, že začnu ječet, či co. Moje otázka, kolik taková sranda stojí, je trochu vyvádí z míry. Nakonec mi svěřují úlohu hlídat auto, protože ještě musí nahoru pro něco a budou mít plné ruce. Tak se válím na dece a hezky hlídám. Jako čokl.

Další blondýna. Sedm kufrů. A tři amanti, co jí pomáhají kufry snést a naložit do auta. Co v tom, sakra, má?

Konečně se vrací majitelé mně do péče svěřeného auta. S hekáním a vzdycháním vlečou, světe, div se, brnění. Poslušně hlásím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo. Zvedám se a jdu si balit. Po tom, co jsem dnes viděla, mi moje modýlky letadla a Jeepu přijdou ještě docela normální.

Ještě, že zítra z toho cvokhauzu vypadnu. Bude mi tak trochu chybět. Zítra se zastaví život v dalším pokoji.

4 komentáře:

  1. Jak tiše závidím těm, co už to mají za sebou. Každý den je pro spoustu lidí dnem finálního oddechnutí, to funění slyším pomalu až doma.
    Naštěstí nebo naneštěstí na koleji nebydlím, tak nejsem oblažována těmito zážitky z první ruky.
    Je fakt, že nechápu, jak se někdo může tolik kufrovat. Vím, že je to přece jenom takové přechodné bydliště, ale když jezdí člověk třeba co týden/dva/tři domů, tak přece nepotřebuje deset párů bot - nebo se pletu?

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle jsou samozřejmě extrémy, které se prostě vyskytují. Hodně "zabordelné" jsou hlavně pokoje lidí, co to mají domů daleko (třeba do Brna), nebo co mají v Plzni práci a domů se tak často nedostanou.Ovšem někteří lidé jsou schopni si na kolej natahat tolik zbytečností, že se divím, kam se jim to tam vejde. Ono ty pokoje přeci jen nejsou nijak extrémně velké. Hlavně leckdy ani nechápu, k čemu to potřebují.

    Samozřejmě jsou i ty druhé extrémy, co jim stačí na pobrání věcí jeden středně velký kufr a igelitka.

    OdpovědětVymazat
  3. Nevim jak vy, holky, ale třeba ty boty chápu. Co dělat o víkendu? Já relaxuji a naspávám abych pak mohl být přes týden čilý a ty boty? Když přes víkend nikam moc nechodím, tak potřebuji jedny. Přes týden potřebuji dvoje (jedny do školy, přes den, druhé večer na "zprasení" - u holek je toho víc, protože si musí vybrat k šatům, k džínám, ke všemu..)

    Jinak mě osobně netrápí co si vezu na byt. Každý víkend jsem byl doma, ale nikdy jsem neřešil co si tahám tam a co domu. Když jsem se pak stěhoval (mám smlouvu v jiném bytě, proto tento opouštím a nenechávám si tam věci) a asi vše (včetně jedné skřínky) bych jen tak tak narval do auta (Fabia II) ale šlo to nadvakrát, když jsem měl ještě do Hradce cestu .)

    A taky jsem zjistil co všechno nepotřebuji a tahám si to tam. Ale to tak budu mít vždy, protože si chci přes rok od toho odpočinout a těch 5 hodin co strávím uklízením a taháním do auta mi za tu relativní pohodu stojí :) Ale pamatuji si, jak jsem v Budějicích na koleji pomáhal přítelkyni s balením koleje.. Takový malý kutloch a nakonec toho bylo také plné auto.

    OdpovědětVymazat
  4. Hervy: Asi je to hlavně o tom, co si ty osobně myslíš, že potřebuješ, nebo co si prostě chceš vzít na kolej/byt. Když někdo potřebuje těch 10 párů bot a ví, že je užije, tak proč ne. Ve finále mi může být úplně jedno, co kdo má na koleji. Ale je docela zábava to sledovat, když jsi jeden z těch čumilů před kolejí a oni se nepozorovaně snaží vynést něco, co nechtějí ukázat široké veřejnosti;)

    Já tahání věcí na kolej/domů docela prožívám, protože mám objem limitovaný velikostí krosny. I tak se mi povedlo si navozit docela dost věcí - kufr od Octavie. A určitě je mezi nimi několik zbytečností.

    Zbytečnosti asi taháme všichni, ale já se to snažím omezit, protože jsem ráda za každý gram, o který je moje krosna lehčí.

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!