Snad je to jen náhoda, snad je to stihomam, nebo možná jen obyčejná vesmírná paranoia, kterou má ve vesmíru úplně každý. Přesto mám pocit, že je můj, již značně obnošený, světle modrý baťůžek tou nejhorší provokací, jakou si lze na určitou skupinu lidí vymyslet. Mám tím na mysli kastu prodavačů a prodavaček, i když, vzhledem k tomu, jak zacházejí se zbožím, které prodávají (čtěte: mlátí s tím jak se sirotky), by se výraz "podavač" hodil mnohem lépe...
To, že šaty dělají člověka, to je nezvratný fakt. Dalším nezvratným faktem je, že ďábel tkví v detailech. Jedna malá drobnost, třeba v podobě těžkého zlatého prstenu s velkým kamenem, je schopná změnit protivného a zapáchajícího opilce ve váženého hosta podniku. Jiná maličkost dokáže ze slušně oblečené, upravené a relativně slušně vychované studentky udělat potencionální zlodějku. Ano, tou maličkostí je docela obyčejný studentský batoh.
Je pravdou, že skupina lidí, kterým se přezdívá "baťůžkáři", je docela rozšířená, a zahrnuje všechny možné typy, jak vzhledové, tak povahové.. Řekla bych dokonce, že v Plzni jsou na ulici baťůžkáři jasně v převaze - středoškoláci, vysokoškoláci, turisté, dokonce i úředníci, všichni holdují pohodlnému back-packu s širokými popruhy a vycpanou zadní částí. A tak je pro mne s podivem, že spousta obchodníků má v hlavě zakódovanou tu podivnou rovnici, ve které se na levé straně od rovnítka nachází slovní spojení mladý baťůžkář, a na té pravé slovo zloděj.
Mám takové podivné záchvaty, co se oblékání týče. Nikdy jsem se vyloženě neoblékala jako šupák, ale je pravdou, že občas nevědomky vytvořím takové kreace, že když jdu po chodníku, lidé přecházejí na druhou stranu. Z těchto záchvatů lze vinit moji pošahanou psychiku, rozespalost a lehce narušený barvocit, většinou v různé kombinaci všech třech jevů. Na druhou stranu mívám i stavy, kdy mám prostě chuť se slušně obléct, alespoň lehce se nalíčit a alespoň občas vypadat, řekněme, slušně. Ať už se ale obléknu jakkoliv, batoh nosím na zádech denně. Takovou kabelku, abyste do ní narvali pět kilo knížek, nosili ji celý den přes rameno a pak Vás nebolela záda, ještě nevymysleli. Denně ale také navštěvuji obchody. Byť se jedná jen o koupení pěti rohlíků, musím vlézt do obchodu, projít v lepším případě jen kolem prodavaček, které doplňují zboží do regálu a pak kolem pokladny. V tom horším případě se pak za mnou dotyčné paní táhnou jako žvýkačka a sledují mě, ať jdu, kam jdu. U kasy mě prodavačka vyzve, abych ukázala, co mám v batohu a když se hodně daří, koná se další prohlídka mých věcí u východu, kde se "sekuriťák" nemůže dočkat, až odhalí nějakou zlodějku a bude ji moci předat policii.
Podobné je to v drogerii, kam zabloudím tak jednou měsíčně, dokoupit základní hygienické potřeby, a kde je mi tahle prohlídka extrémně trapná. Když potřebuji obměnit část šatníku, netrvá dlouho a v obchodě se na mě pověsí protivná starší ženská, kterou mám za zadkem, dokud nevypadnu ven. Do krámů s elektronikou už radši vůbec nelezu.
Asi čtyři roky jsem si říkala, že tenhle stav věcí chce změnu, a že si pořídím k mé postavě úměrně velkou kabelku. Za ty čtyři roky můj batoh značně ošuntěl. Modrá barva zešedla, přestal držet tvar, reflexní prvky se oloupaly. A já si na něj zvykla. Mám teď strach ho vyprat, protože by se asi rozpadl, kdybych to udělala. A ač mě strategie presumpce viny ze strany prodavaček nesmírně deptá, štve a ponižuje, až si půjdu příště koupit toaletní papír, napochoduji do krámu se svým batohem na zádech...
Takhle se lidi opravdu chovají? Kvůli blbému batohu? To jsem ráda za své bolavé rameno z tašky tedy. :/ Já mám taky radši batohy, člověk může tu váhu rozložit na celá záda a nemusí si zhoršovat skoliózu, kterou kvůli školním brašnám má dneska snad každý druhý.
OdpovědětVymazatK mému stylu oblékání se ale bohužel batoh nehodí, tak trpím s taškami a kabelkami. Nedej bože, když jdu s knížkami ze školy a potřebuju ještě do knihovny a na nákup - smrtelná kombinace. Radši nechci vědět, jak bude moje páteř po těch letech studia vypadat.
Chápu, že se v obchodech bojí krádeže, ale třeba konkrétně u oblečení, často i kosmetiky bývají na všem různé štítky, které spustí poplach, když s nimi opustíš obchod apod. Už to mají i v dost vietnamských prodejnách. Nechápu, co jim hrabe.
Na mě se sekuriťák pověsil jen jednou, protože jsem si něco strašně dlouho vybírala a pořád jsem se nemohla rozhodnout, ale byl to takový mladý klučina a já se tím celkem i bavila. Je fakt, že stávat se mi to tak frekventovaně, tak asi pěkně zuřím.
Chtít po tobě ukázat batoh mi přijde trochu sprosté. Chápu, že si musí dávat pozor a že je to jejich práce atd. atd., ale vejít do obchodu s batohem není to samé jako tam vejít třeba s poloprázdnou igelitkou. Do takového batohu se téměř nedá něco nepozorovaně strčit, na rozdíl od různých tašek a kabelek, které stačí nechat pootevřené a můžeš do nich hned házet věci.
Já, když mám igelitku nebo jinou podobně konstruovanou tašku, která nemá žádné zavírání, tak u pokladny ukazuju prodavačům obsah automaticky, ale chtít po mně, abych jim ukázala, co mám v kabelce, to by se mi asi moc nelíbilo, i když nemám co skrývat. Já se jinak v obchodě kolikrát bojím vytáhnout i kapesník, aby si nemysleli, že si něco strkám do tašky nebo kapsy. :D
Snad se to spraví s koupí nového batohu. Musí to být fakt hrozně nepříjemné, zvláště pokud je člověk fakt slušný a je takhle neprávem neustále podezřívaný jenom kvůli ošuntělého baťohu - tsk, kdo doma nějaký takový nemá?
Tak to máš ještě štěstí. Bratránka "chytl" sekuriťák až za pokladnou a vzhledem k tomu, že si bratránek nikdy nebere účtenky z pokladny, byl hned za zloděje, který celý nákup ukradl. Sekuriťák se ho zeptal: "Jsi měl hlad, co?", načež mu bratránek - btw je dost hubený, má rychlé spalování - nechápavě odpověděl, že jo. (Proto taky šel do krámu koupit něco k jídlu, že). Jako na potvoru pokladní, která ho odbavovala, skončila směnu. Takže si počkal vzadu u sekuriťáků než z monitoringu zjistili, že za vše poctivě zaplatit. No já nevím, komu by se taky podařilo ukrást NEPOZOROVANĚ celý BATOH potravin ... Maqi
OdpovědětVymazat