středa 5. ledna 2011

Když rozum nebere a mysl nestíhá

Hříčkou osudu a souhrou náhod se mi poštěstilo si v ruce podržet katanu. Nikoli nějaký pouťák, ale opravdový ostrý meč, vyrobený z překládané oceli, s krevním žlábkem a vším tím ostatním, co k pravému japonskému meči patří, údajně důstojnický meč japonského námořnictva z druhé světové války. Pocit srovnatelný s tímto jsem asi nezažila.

První, co člověka napadne, když takovou zbraň drží v ruce je, jestli je opravdu pravá, a jestli je pravá, tak jestli byl jejím prostřednictvím někomu vzat život? U úplně nových mečů je tahle otázka zbytečná. U mečů nejasného stáří, které ale evidentně měly už několik majitelů, se jí zřejmě nelze vyhnout. Komu patřila? Nějakému řadovému důstojníčkovi, nebo nějakému významnému vojevůdci? Na tuhle otázku se nabízí jasná odpověď: jistě, že nějakému důstojnickému "nýmandovi", meče vojevůdců se v českých domácnostech jen tak nevyskytují…ale co když? To "co když" je tam tak veliké, že zaplní člověku celou mysl, chvíli se v ní převaluje a spouští celou lavinu podobných myšlenek, bez nějakého logického řádu, a způsobí, že se onen člověk ( v tomto případě já), tváří minimálně přiblble, ne-li dokonce blbě.

Když už se konečně vzpamatuji z prvotního šoku a odhodlám se ji vytasit, čeká mě šok další. Repliky mečů už jsem v ruce držela několikrát. Prostě kus kovu, leckdy ani ne ostrý, s motouzem na jednom konci, aby se to lépe drželo. Možná, že působí vznešeně a vzbuzují úctu, ale jinak veškerý dojem žádný. Tohle je jiné. Kdyby proti mně najednou stál tygr, mrskal ocasem, cenil zuby a řval, nezůstala bych tak "štajf", jako jsem byla v tenhle moment. Když Beatrix Kiddo ve filmu Kill Bill vytasila svou nádhernou katanu od Hatori Hanza, bylo slyšet zvonivý zvuk, jakoby ostří krájelo vzduch. V reálu tenhle zvuk slyšet není. Možná, že ten zvuk má být jen filmovou personifikací a podpůrnou berličkou, aby si divák alespoň trochu představil, jaké to je ve skutečnosti. Když člověku brní ruce a celým tělem projede zvláštní záchvěv, když na mysli vytane pocit, že to, co držíte v ruce, není věc, ale živá bytost.

Katana se sama od sebe nepohne. Nikdy na vás nezaútočí, aniž by ji držel v rukou člověk. Když se jí na něco zeptáte, odpoví jen chladným mlčením (tedy pokud zrovna není posedlá nějakým zlým duchem). Když ji ale držíte, máte pocit, že by odpovědět mohla. V tu chvíli máte pocit, že žije svým vlastním tajemným životem. Je ráda, že je zase na vzduchu, a těší se, až ji vyzkoušíte. V hlavě se ozývá cizí hlásek, kovově studený a ostrý, a pokouší. Možná, že i chce krev? No tak, alespoň shomen si zkus… Ale co když ji neudržím? Co když mi vyklouzne z rukou, spadne na zem a ta nádherná čepel se zničí?

Nakonec to vzdávám, vracím ji opatrně zpátky do sayi a odkládám. Tiše sedím a snažím se vstřebat tu hromadu pocitů, které jsem za ty asi dvě minuty zažila, a vůbec mi to nejde. Rozum to prostě nepobírá, mysl nestíhá. A tak sedím a čekám, až mě moje mysl dostihne.

2 komentáře:

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!