Jak spoluydla uvízla na záchodě...

Přiznávám, že nejsem ten typ, co by se bavil cizím neštěstím. Spíš, než abych prezentovala neštěstí druhých, chlubím se tím vlastním, lépe se s tím pak alespoň vyrovnám. A přiznávám, že moje spolubydla se mi postarala o královskou zábavu a akutní bolest v oblasti bránice, tudíž pro tentokrát udělám výjimku, ale jen pro to, abych potvrdila pravidlo...

Dnes výjimečně i s tématickou hudbou přímo u článku...

	Petr Skoumal - Pat & Mat Classic Melody 01 .mp3
	Found at bee mp3 search engine

Spolubydly přes koupelnu...poslední dobou asi můj největší zdroj trápení. Povedlo se jim překonat i moje obavy z bakalářky a ze státnic. Hlučné, věčně ukecané, vždy mající pravdu a s jedním velkým trnem v oku - totiž mnou. Dokud se tyhle dvě nesešly na jednom pokoji, vládla na naší buňce když už ne přímo přátelská, tak alespoň pozitivní atmosféra. Pak se sešly, zjistily, že jsou obě dvě stejné slípky, dohodly se a začaly si zavádět vlastní pořádek a měnit zavedená pravidla. A to se mně samozřejmě nelíbilo a začala jsem klást odpor. To jen tak na okraj, aby bylo jasné, proč se tak královsky bavím.

Jedna z mnoha pitomostí, které mi tyhle dvě slečny měly za zlé, bylo i to, že se na našem společném WC nezamykám. Můj strach z toho, že by se Bůh ví jak starý zámek mohl rozbít a já bych tam mohla uvíznout byl samozřejmě pitomá a neoprávněná fóbie a já byla okamžitě divná. Obě dvě vždy s vervou otočily klíčem v zámku, než se jaly vykonat potřebu. Bez toho vědomí, že jsou zamčené, asi nemohly v klidu konat. Ani si nedovedete představit mojí radost, když jsem dnes večer uslyšela ránu, jak za sebou jedna z nich přibouchla dveře (na co používat kliku, že?), rachot klíče otáčejícího se v zámku - jednou, pak podruhé, pak trhnutí dveřma, pak další a pak zoufalý křik osoby uvězněné v kamrlíku půl krát půl krát dva metry.

Po prvotním šoku se tedy spolubydla přes koupelnu číslo dvě sbírá z podlahy, protože se na krátkou chvíli zhroutila smíchy a se slovy "nikam nechoď, jdu se zeptat na vrátnici, co s tím" utíká z pokoje. Po chvíli se vrací a napjatě vypráví, jak byla kolejbába totálně laxní a jak po chvíli přemlouvání teda prohlásila, že zavolá pohotovost.

Utekla půl hodina a ona údajná pohotovost nikde. Kolejbába prohlásila, že na pohotovosti jí poslali kamsi a tak volala údržbáři budovy, který už byl připravený jít si lehnout do postele a stááášně moc se mu nechtělo přijet spolubydlu vysvobodit, ale že jí tam přes noc teda nenechá...tak nakonec přijel.

Rozespalý a tvářící se jako čestvě vyvoraný krtek přišel, znaleckým okem prohlédl dveře, prohlásil "Tý vole, tak to nevim, co s tim," a zase odešel.

Vrátil se asi za čtvrt hodiny se šroubovákem a s pajcrem. Nejprve se rozhodl aplikovat jemnější metodu. Sundal kliku a do vzniklého otvoru chvíli koukal jako husa do flašky, načež prohlásil, že je tam ruplé pérko (kdyby se mě zeptal, řekla bych mu to hned ;-) a jal se použít pajcr. Tím nakonec uvolnil dveře z pantu, div je nerozštípl a spolubydlu vysvobodil ven.

A poučení z celé té události? Žádné. V koupelně máme nové dveře a slečny se nad nimi rozplývají, jak jsou krásné, bílé a jak mají lesklou kliku (ano, hned mám pocit, že prostředí, ve kterém se vyprazdňuji, je mnohem víc hogo fogo). A s plnou vervou dál mlátí dveřmi, ještě víc než před tím, protože tyhle nejsou ochozené a dál se zamykají v kamrlíku půl krát půl krát dva metry. Ale teď je to jiné, protože ty dveře jsou přeci nové...