Kocourkov? Ne! ZČU!

Opět a znovu si opakuji, ať žije úřední moloch, nesmyslná nařízení a lidská blbost. Jako blázen, s půlkami křečovitě sevřenými, si odpírám sápnek a krásné květnové dny trávím zavřená u počítače, jen aby byla bakalářka v termínu. Pak pro mě nastává období čekání na posudky, kdy se nedá dělat nic, jen sedět na zadku a doufat...

Spolu s čekáním na posudky čekám i na rozpis státnic, protože posudek nám pude zaslán elektronicky pět dní před datem obahojby. A tak čekám a čekám a postupně se od svých kolegů dozvídám jejich navrhované známky a já pořád nic. Jako že jsem si celé ty tři roky de facto nemohla stěžovat na problémy v komunikaci se ZČU, tak teď si to páni a paní akademici vybrali do zásoby.

Náhle se konečně něco děje a na interentových stránkách katedry se objevují rozpisy státnic. Jenže zaheslované, a hesla nikde. A tak se naším ročníkem přehnala vlna paniky, hysterie v její nejčistší podobě a vzteku. Volá se na katedru. Hesla prý zná jen paní tajemnice, ale ta je nemocná a není k sehnání, tak asi nemáme čekat, že bychom je dostali v dohledné době. Situaci všeobecně panické hrůzy, zoufalství a chuti zapálit děkanát nakonec zachraňuje můj kmarád z nižšího ročníku, kterému přišla hesla na email. Okamžitě posílám hesla dál mezi koleg ze svého ročníku. Následuje ohromná rána slyšitelná po celé Plzni, jak mým kolegům a mě spadl kámen ze srdce. 

Celou situaci dovádí ad absurdum další můj kamarád z nižšího ročníku, kterého jsem o celé situaci informovala, když mi píše přez ICQ..."hádej, co mi přišlo na mail"...

Nebudu Vás zbytečně napínat, během Státních závěrečných zkoušek jsem si vykoledovala titul Bc. Komise mi to oznámila v pátek, v půl deváté večer. Koncem června si jdu pro diplom. Nebude červený, ale bude můj...