středa 4. června 2014

Jak jsem dělala onigiri


S přítelem již delší dobu pošilháváme po japonské kuchyni. Nedávné návštěvy japonských dní v Praze a v Plzni nám dovolily ochutnat několik druhů suši a též být svědky jejich přípravy. A tak jsme začali pošilhávat po přísadách do oné světoznámé japonské delikatesy a přemýšlet o tom, že bychom si zkusili nějaké to suši utlapkat vlastními silami. Konečné rozhodnutí se do toho pustit padlo asi před týdnem, kdy v jednom nejmenovaném obchodním řetězci (který pochází z Anglie a jehož název je zkratka dvou jmen jeho zakladatelů) probíhala akce na asijská jídla a suroviny a všechny přísady se tak daly sehnat s opravdu velkou slevou. Místo suši jsme se ale rozhodli nejprve vyzkoušet jiné japonské jídlo, poněkud jednodušší na přípravu, tak zvané onigiri.
Většina z vás o onigiri asi slyšela. Jsou to rýžové koule (tradičně ve tvaru trojúhelníku) plněné, čím vás napadne, od zeleniny přes maso až po sladkou verzi s nakládanými švestkami. Na internetu jsem si našla recept na zmíněnou krmi, proštudovala ho a v rámci probíhající akce jsem nakoupila vše potřebné (tedy hlavně lepivou rýži na suši a řasy nori) a s klidnou duší je šoupla do špajzu. Ten pravý čas na pokus o onigiri totiž uzrál až den po státnicích.

Rýži vařte s vodou v poměru 1:1 přibližně 15 minut, přebytečnou vodu slijte Když něco děláte poprvé, rozvažujete, měříte, vážíte, plánujete a pak teprve řešíte (nebo řežete, to je jedno). Obdobně i já jsem dolouho uvažovala, kolik rýže a kolik náplně připravit, aby toho bylo dost, a aby toho taky nebylo moc, aby mi nic nezbylo, nebo se mi naopak nedostávalo. Velmi dlouho jsem řešila dilema, kolik rýže vzít, aby jí bylo tak akorát. Nakonec jsem došla k závěru, že když udělám tak dvě - tři kuličky, bude to na ochutnání a na vyzkoušení stačit. Vytáhla jsem tedy svůj hrníček, kterým odměřuji normální rýži, a odměřila si zhruba tolik, kolik si odměřuji, když vařím rýži jako přílohu jen pro sebe. A protože jsem suši-rýži nikdy předtím nevařila, rozhodla jsem se postupovat podle návodu. Tím se přeci nic nezkazí, ne? Podle návodu jsem rýži sedmkrát propláchla studenou vodou, aby byla čistá, stejně ale i potom pouštěla škrob. Již při proplachování začala rýže mírně nabývat na objemu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, to dělá každá rýže, ne? Další krok byl podle návodu dát rýži do vody v poměru 1:1, tedy kolik dáte rýže, tolik musíte dát i vody, a zhruba 15 minut vařit. Poctivě jsem tedy změřila objem rýže, vyměřila adekvátní objem vody a vybrala přiměřeně velký kastrůlek, ve kterém jsem ten bílý zázrak dala vařit. So far, so good.

Nojo, jenže rýže se ukázala být mrcha. Během prvních pěti minut do sebe vcucla skoro všechnu vodu, zdvojnásobila svůj objem a začala se zespoda připékat ke kastrůlku. Tak mi nezbylo nic jiného, než milé rýži dolít ještě jednou dávkou vody (teď už je přece nacucaná, tak víc dávat nebudu, ať to nepřebublá, až se to bude vařit, ne?) a znovu postavit na hrnec. Při kontrole po třech minutách rýže již začínala trošililinku lepit, ale zase byla na suchu, a tak se opakovala scéna s doléváním, odškrabáváním a promícháváním. Po dalších dvou minutách rýže opět zvětšila svůj objem, takže zatím co na začátku pokusu jsem měla v kastrůlku sotva třetinu objemu zaplněnou rýží, nyní již byl rýže plný kastrůlek a mrcha nevypadala, že by se jí chtělo se zvětšováním přestat. Kam se hrabe kašička z pohádky o kouzelném hrnečku. Navíc vytvořila hmotu ne úplně nepodobnou klihu a přítel začal uvažovat, co bychom kde potřebovali kam přilepit, na nic ale nepřišel. Nad bublající a bobtnající hmotou jsme se nicméně oba ohýbali smíchy.

Když jsme se asi po dvaceti minutách vaření usnesli, že už je rýže uvařená dost a že víc se jí do kastrůlku fakt nevejde, nastal čas postupovat dále podle návodu z rýže slít přebytečnou vodu. No jo, jenže jak? V kastrůlku "docházelo" něco, co se konzistencí podobalo spíš rýžovému pudingu a vody na slití tam už moc nebylo. Nicméně, abychom dodrželi návod, hmotu jsme překlopili do cedníku a nechali ji chvíli stát nad dřezem. Pár kapiček vody z ní sice vyteklo, ale to je tak vše, co jsme z ní dostali. Poté následoval transport vzniklé hmoty do nádoby, která putovala za okno.

Onigiri se připravují za studena
Zatímco tedy rýže chladla za oknem, připravili jsme náplň. Zvolili jsme jednoduchou náplň sestávající z tuňáka ve vlastní šťávě a míchaných vajec, tedy náplň, která není cizí evropským chuťovým buňkám a zároveň je i typicky japonská (tedy alespoň podle dostupných internetových zdrojů - ale znáte internet). 
I tato mixtura putovala za okno, aby tam vychladla - počasí nám přálo, a tak vše vychladlo celkem rychle. No a pak už zbýval jen zlatý hřeb celé činnosti - samotné tvarování rýžových "kuliček".

Patláma, matláma, paprťáma, onigiri, simsala bim!
Opět hezky podle návodu a rad na internetu jsem si připravila misku s vodou na namáčení rukou, a další misku se solí, na posolení rukou, aby rýže tolik nelepila. Můžu vám říct, že to funguje. Rýže opravdu tolik nelepí. Když si takto ošetříte dlaně, vzniklý rýžový bochánek (říkejme tomu bochánek, protože kuličky to fakt nejsou) se vám na nich udrží, i když natáhnete prsty a ruku otočíte dlaní dolů. Když to neuděláte, Můžete přitom ještě tančit kozáčka, a rýže stejně drží. Kdybyste vzniklý bochánek hodili proti zdi, přilepí se tam a sundávat ho budete sbíječkou.

Hrdost mi nedovolila použít návod pro blbce a onigiri tvarovat pomocí misek nebo potravinářské fólie o formičce ani nemluvě, a tak jsem se rozhodla tvarovat bochánky rukama, stejně jako to dělají Japonky - když to zvládnou ony, tak já taky. Hezky trochu rýže, prohníst, udělat dolík, dát do něj náplň, zaplácat další trochou rýže. Z rukou si udělat dvě véčka a hezky vytvarovat trojúhelník. Jasný jak facka! Ízy, ne? Ale ne. Na všech videích vám budou tvrdit, jak to jde snadno, a ještě si budou vniklým trojúhelníčkem pohazovat z jedné ruky do druhé, aby ho nakonec úhledně zabalily do velkého plátku žasy nori. A ještě budou mít na obličeji ten zdvořilý japonský úsměv. Realita je taková, že touto metodou to asi fakt jde, ale rozhodně to není "ízy", a už vůbec to není jednoduché. Rýže se lepí na ruce, takže nějaké pohazování nepřichází v úvahu. Někdy se vzniklý bochánek i škubne, takže vyleze náplň a opravit to je docela fuška. Ruce máte za chvíli slizké, kam se hrabe plzák španělský. A ten blbý trojúhelníček ne a ne vzniknout. A když už se povede, tak to stejně není ono. A když už se povede druhý, tak to taky není ono, protože není stejně velký jako ten první. Vlastně to ani není stejný trojúhelníček...a už vůbec nevypadají stejně a není to ono…sakr blé...fuj, to to lepí.

V posledním kroku jsem se rozhodla nedržet se návodu a plánovala jsem nejprve udělat všechny trojůhelnířky, naskládat je hezky jeden vedle druhého a pak je teprve obalit řasou a tím "přečůrat" všechny návody na internetu. Přece se mi tím urychlí produkce, ne? Jenomže když jsem dodělala druhý bochánek do tvaru, se kterým jsem byla alespoň trochu spokojená, zjistila jsem, že se mi první bochánek přilepil na podložku. A tak jsem první bochánek odloupla a postavila ho jinam, jenže mezi tím se mi přilepil druhý bochánek. Nezbylo mi tedy, než uznat, že postup ve video-návodech má své odůvodnění a jít si připravit nori. Opatrně jsem odloupla první dva bochánky a zabalila je do kousku řasy.

U dalších kousků jsem již postupovala podle návodu (a stejně se to lepí k podložce). Pro tvarování jsem si vymyslela vlastní postup, spočívající ve vytvoření dvou menších kuliček, které jsem pořádně uhnětla, asi jako když děláte sněhovou kouli. Rýže se pak hezky propojí a hmota je kompaktní. Do první kuličky uděláte ďolík, do kterého pak lžičkou nandáte náplň. Druhou kouličkou připlácnete náplň a hezky to zpracujete, aby vznikla jedna koule a aby zmizely všechny "švy". Tuhle kouli pak opatrně splácnete na požadovanou tloušťku, asi jako když děláte karbanátek. Obdobným mírným poplácáváním pak vytvarujete trojúhelník. Je to trochu větší patlání, ale nemusíte na to mít takový grif.

V čem videa nelhala je to, že řasu nemusíte nijak máčet. Zpočátku je sice poněkud tvrdá, a máte strach, abyste ji nezlomili, jakmile ale přijde do kontaktu s rýží, začne z ní nasávat vodu a změkne, takže je krásně ohebná a pracuje se s ní docela dobře.

Konec dobrý, všechno dobré Nakonec se mi podařilo vytvořit osm kousků onigiri, více-méně trojúhelníkového tvaru a velmi přibližně podobně velkých. Spotřebovala jsem na to zhruba třetinu balení rýže na suši (které opravdu není velké), možná trochu víc. Dál malou konzervu tuňáka ve vlastní šťávě, dvě vejce a jeden plátek řasy nori. Té náplně mi dost zbylo. A vypadá to, že toho bude dost na hodně opulentní svačinu. Vzhledově jsou moje výrobky dosti divoké, kam se hrabou na úhledné bochánky, které vám najde google. Jen poslední dva kousky vypadají celkem úhledně a civilizovaně, jinak je to celkem divočina. Nu...první pokus…

Pár postřehů, které asi nikde nenajdete
  1. Rýže na suši doslova kyne před očima. Až ji budete vařit, rozhodně si vezměte větší hrnec a nikdy nikomu nevěřte, že máte vodu a rýži mít v poměru 1:1. Vody je vždycky potřeba víc.
  2. Spálená rýže smrdí, a to hodně zvláštně. Chvílemi to připomíná čaj. Kdo mi nevěříte, připalte si malinko rýži a pak vlezte do nějaké lepší čajovny.
  3. Biologická biologicky odbouratelná zbraň. - Když se vám bude někdo smát, že vám váš pokus o onigiri nevychází, můžete po něm jednu z kouliček hned lupnout. Je to docela tíha a věřím, že to tím bolí. Navíc to určitě krásně mlaskne, když se projektil rozprksne o tvář posměváčka. Nehledě na to, že se na něj asi přilepí a on bude mít problém to ze sebe dostat. 
  4. Onigiri ztvrdnou. Opravdu. Všimla jsem si toho, když jsem si během výroby dala pauzu. Zatím co ty nejnovější byly měkké na dotyk a měla jsem strach je vzít do ruky, ty jen o pár minut starší byly tvrdší, jakoby kompaktnější, zřejmě tím, jak se jednotlivá zrnka rýže slepila k sobě a jak zafungoval škrob. Takže než budete chtít manipulovat s bochánky, nechte je trochu zavadnout, půjde to snáze.
  5. Sůl s vodou a se škrobem z rýže je super peeling. Opravdu, kam se hrabou všechny zjemňující krémy. Sůl mi navíc vypálila všechny drobné záděrky na rukou a doslova vysušila exém, který mám na rukou (nic nakažlivého, je to alergie - jen, aby bylo jasno!) Nezapomeňte ze sebe ale tuhle emulzi smýt, protože když zaschne na rukou, popraská a vypadá to, jako byste měli minimálně hodně těžkou lupenku
  6. Onigiri znamená velká rýžová koule. Na první pokus je ale lepší dělat je menší. Lépe se s tím pracuje.
  7. Řasy nori jsou mňam. Až vám půjde "huba šejdrem", ukrojte si tenký plátek téhle řasy a žužlejte ho. Jednak je zvláštní pocit, povalovat řasu na jazyku, když je ještě suchá a cítit, jak na jazyku měkne, jednak je i přes svou výrazně slanou chuť sladká. A je to zdravé. Nori je totiž jedna z mála potravin, která dokáže z organismu vytáhnout a odstranit radiaci a těžké kovy.
  8. Onigiri dělejte jen, když máte dobrou náladu. Jinak se to nepovede. Berte to jako zenové cvičení, jinak se strašně naštvete.
  9. Pusťte si k tomu hudbu. Nejlépe meditační, nebo hudbu na taichi. S hudbou jde všechno líp.
A nakonec můj krásný, jedinečný a neopakovatelný výtvor:

2 komentáře:

  1. Jak tak studuju blogerské zkušenosti, návody a tipy k Onigiri, abych byla schopna vykouzlit si něco alespoň trochu podobného, musím podotknout, že tak, jako u tohoto reportu, jsem se u článku o jídle dlooouho nezasmála. Možná nikdy. A mimo to opravdu obsahuje pár... děsuplných varování (zvlášť o té rostoucí rýži), o kterých se nikdo nějak moc nezmiňuje.
    Děkuji tedy pěkně a věřím, že jestli se mi Onigiri povede, bude to i díky Tobě =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, jsem ráda, že článek pobavil. Já jsem v kuchyni celkem neumětel, takže dělání si legrace z vlastního nezdaru je asi jediný způsob, jak to nevzdat.

      Držím palce, ať se dílo podaří :-)

      Vymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!