Od malička slýchávám od v různých variacích frázi "počkej až budeš starší, to budeš…". Samozřejmě mě touto frází obšťastnují lidé "starší" a "zkušenější" než já, byť na tento svět vykoukli jen o pár minut přede mnou a zkušenější jsou také sotva, co by se za nehet vešlo. Případně tuto frázi obměňují větou "No jo, já když jsem na tom byl/a jako Ty, tak jsem taky...ale pak…a Ty to tak budeš mít taky, uvidíš…" Většinou to myslí dobře a chtějí mi ukázat, že až se přehoupnu přes nějakou tu svízel a překonám nějaký ten životní milník, bude se mi dařit mnohem lépe. A občas prostě jen chtějí machrovat a pochlubit se, že toho zažili o krapínek víc a jsou mnohem větší mazáci. Upřímně, závidím lidem, kteří si mohou říct "teď jsem překonal to a to a cítím se tak a tak." Ve svých dospělých letech si stále připadám jako malá a čekám, kdy přijde nějaký ten slibovaný milník, který až nastane, tak se budu cítit větší, dospělejší a líp…
Když si to tak srovnám v hlavě, první větu typu "až - tak" nám říkávaly vychovatelky ve školce. Přesné znění si nepamatuji, vím ale jistě, že se jednalo o nějakou ptákovinu typu "až budeš chodit do školy, tak budeš veliká," vyslovovanou vážným tónem a námi prťaty přijímaná s vážnou tváří, protože to už budeme školáci a budeme velicí. Nepamatuju si, jaké to bylo při přechodu na první stupeň ZŠ. Asi z nás dospělí měli celkem bžundu a s hranou vážností nám říkali, jak už jsme velicí a my jim s vážnou tváří přitakávali, protože už přeci chodíme do školy a už nejsme ve školce.
A tak to pokračovalo každých pár let: Až budeš na druhém stupni, až budeš na střední, až budeš mít řidičák, až budeš na vejšce, až budeš na navazujícím magsterským...až budeš pracovat, až si budeš vydělávat…
Prošla jsem si v životě všemi zmíněnými "až", které slibovaly, že ve chvíli, kdy zdolám v životě nějaký milník, bude to jako jakýsi záchytný bod, jakési překonání překážek, důkaz toho, že jsem to zvládla. A hlavně se budu cítit jinak - dospěleji (nebo možná vyspěleji), schopněji, a budu na sebe moci být hrdá.
A tak jsem si prošla základkou, odmaturovala jsem, udělala jsem si řidičák, mám dva akademické tituly a už pracuji a už si vydělávám...a na ten milník, kdy se začnu cítit líp, stále čekám. Stále ho vyhlížím s pocitem, že už se musí objevit za zatáčkou, hned za tou příští, a stále nic. Stále mám pocit, že jsem nic nedokázala, že na dospělost jsem stále ještě moc tele, a že říkat někomu "počkej, až budeš mít magistra, to bude pocit…" je něco, co mně nepřísluší.
A tak jsem odstátnicovala, nastoupila do práce, odbyla si všechny ty domnělé milníky života, a připadám si pořád stejně nezralá. Akorát těch starostí je stále víc a víc. A tak čekám, až se za zatáčkou, hned za tou příští, objeví ten milník, až se něco změní, a já budu moci říct "počkej, až…"
Když si to tak srovnám v hlavě, první větu typu "až - tak" nám říkávaly vychovatelky ve školce. Přesné znění si nepamatuji, vím ale jistě, že se jednalo o nějakou ptákovinu typu "až budeš chodit do školy, tak budeš veliká," vyslovovanou vážným tónem a námi prťaty přijímaná s vážnou tváří, protože to už budeme školáci a budeme velicí. Nepamatuju si, jaké to bylo při přechodu na první stupeň ZŠ. Asi z nás dospělí měli celkem bžundu a s hranou vážností nám říkali, jak už jsme velicí a my jim s vážnou tváří přitakávali, protože už přeci chodíme do školy a už nejsme ve školce.
A tak to pokračovalo každých pár let: Až budeš na druhém stupni, až budeš na střední, až budeš mít řidičák, až budeš na vejšce, až budeš na navazujícím magsterským...až budeš pracovat, až si budeš vydělávat…
Prošla jsem si v životě všemi zmíněnými "až", které slibovaly, že ve chvíli, kdy zdolám v životě nějaký milník, bude to jako jakýsi záchytný bod, jakési překonání překážek, důkaz toho, že jsem to zvládla. A hlavně se budu cítit jinak - dospěleji (nebo možná vyspěleji), schopněji, a budu na sebe moci být hrdá.
A tak jsem si prošla základkou, odmaturovala jsem, udělala jsem si řidičák, mám dva akademické tituly a už pracuji a už si vydělávám...a na ten milník, kdy se začnu cítit líp, stále čekám. Stále ho vyhlížím s pocitem, že už se musí objevit za zatáčkou, hned za tou příští, a stále nic. Stále mám pocit, že jsem nic nedokázala, že na dospělost jsem stále ještě moc tele, a že říkat někomu "počkej, až budeš mít magistra, to bude pocit…" je něco, co mně nepřísluší.
A tak jsem odstátnicovala, nastoupila do práce, odbyla si všechny ty domnělé milníky života, a připadám si pořád stejně nezralá. Akorát těch starostí je stále víc a víc. A tak čekám, až se za zatáčkou, hned za tou příští, objeví ten milník, až se něco změní, a já budu moci říct "počkej, až…"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!