Hodně štěstí

"Bože, co je tohle za budovu? To není škola, to je bludiště," myslím si a zoufale hledám mísnost, ve které mám dělat přijímačky. Mám se dodtavit nejméně třicet minut před začátkem, jinak nebudu ke zkoušce připuštěna. Zatím jen na nečisto, takže kdybych to nestihla, nic by se nestalo. Jen bych bezdůvodně vyhodila do luftu pětistovku. Do očí se mi hrnou slzy. Na liduprázdné chodbě vrážím do jakési osoby. Má na sobě modrou mikinu, přes zameno tašku, vlasy vyčesané do culíku, je trochu vyšší než já. Padám, ale nedopadnu. Zachytila mě, ptá se, jestli jsem v pořádku. Ano, jsem. "Děkuju. Můžu se zeptat, jak se dotanu do místnosti číslo...?" "Jo, můžeš. Musíš jít..." Vysvětluje mi cestu. Na tváři jí pohrává úsměv. Trochu zlomyslný, určitě se baví. Děkuju jí a vydávám se podle jejích rad k místnosti. Ještě na mě na schodech volá, že mi přeje štěstí, hlavně mám zachovat klid... Otáčím se, ale ona už tam není...



"Sákriš, to je votrava," sděluji své kumpánce a mizím z přednášky rychlostí blesku. "Aspoň, že nás pustila dřív, takhle ještě stihnu něco sníst v menze." Chodby jsou prázné. Kumpánka na mě cosi volá, pobaveně se za ní otáčím a jdu dál. Buch! Čelní srážka s jakousi zmatenou osůbkou. Ztrácí rovnováhu. Podepírám jí, aby nespadla. Děvče o něco menší než jsem já, evidentně ztracená, na tváři rozmazané oční stíny. Ptá se mně, jak se dostane do místnosti číslo... Další vystresovaný chudák, co se rozhodl pro zkoušky nanečisto. Ach, ty chudinko, potlačuji pobavený úsměv. Snad jsem trochu zlomyslná. Vysvětluji jí kudy kam. Asi mě ani nevnímá, adrenalin holt vykonal svoje. A nejen adrenalin. Běží dolů ze schodů. Ještě jí chci popřát štěstí, dodat odvahu, i když se o nic nejedná. Svoje přání nestihnu dokončit, noha mi podjíždí a já se ladným a nezadržitelným letem blížím ke zdi, na které v zápětí esteticky rozplesknu. Sbírám se z podlahy a strašně se směju.

Ať žije déja vu.