Člověk míní, Pán Bůh mění

Před pěti tisíci lety si všichni mysleli, že slunce je středem vesmíru. Před pěti sty lety každej věděl, že Země je placka. A před pěti minutami jsi si ještě myslel, že jsme ve vesmíru sami. A teď si představ, co se dozvíš zítra…

Jo, takhle nějak to vypadá.

Nedávno jsem rozjímala o letních východech slunce, před malou chvílí mě víly zvaly k tanci na čerstvě spadaném dubovém listí. Nestačila jsem se ani nadechnout a přibyl mi další křížek na hrbu. Před mrknutím oka jsem se těšila na den, který měly být úplně obyčejný. Nebyl.

Šoků už jsem pár zažila, více i méně příjemných. Jobovky zvládám poměrně briskně, s úsměvem a s prostředníkem zvednutým ve vzdorovitém gestu proti osudu. Osud je pro slabochy, aby se měli na co vymlouvat. Nevěřím na něj.

Seděla naproti mně a stěžovala si, že se jí motá hlava. Osoba mně drahá se během zlomku vteřiny zhroutila na zem. Čas pádí jako splašený a zároveň se vleče. Minuta netrvala ani vteřinu. Ve vteřině se odehrála věčnost. Během sedmi minut přijela záchranka.

Sestra se hroutí a bulí. I mně se chce brečet. Nemůžu. Neumím brečet, když vím, že by mě mohl někdo vidět nebo slyšet. Jak moc bych chtěla.

Je to nevychované? Jsem vůbec ještě lidská bytost, když nebrečím, když bych měla? Co jsem to za bezcitu, že jsem pak schopná celý den vtipkovat a dělat, že se nic nestalo? Shame on you, ty ubohá napodobenino člověka, chladná a bez citu.

Zapadá slunce a červánky s letním deštíkem předvádí ne obloze hru barev. Tupě čumím z okna, v hlavě vymetýno. Pár kapek mi spadlo na tvář a teď mi stékají po tváři. Jsou slané a hořké. Patetické a bezúčelné.

Vysokoškolská kolej je nezvykle tichá. Nikdo nehraje ping-pong na chodbě, nikde neduní techno, žádný opilec se nevrací z tahu.

Ve dvě hodiny ráno ještě pořád nespím. Civím na strop, absolutně apatická k vrtulníku, co se blíží k nemocnici a z noci dělá den. Letí tak blízko, že přes řev motoru slyším svištět vrtuli a otevřeným oknem cítím motorový olej.

V tom řevu se ztratil jakýkoli jiný zvuk. I zvuk, který vydával malý človíček, sedící na posteli a křečovitě objímající polštář.

Nikde nikdo není. Jsem tu jen já, moje myšlenky a neutuchající pláč, co se o něm nikdo z lidí nedoví, protože zrovna letěl vrtulník.