Rozčarování z Milana Kohouta

Moje členství v akademické obci ZČU, jak se také dá jinak, trochu záhadněji, označit moje studium na oné univerzitě, s sebou na štěstí nepřináší jenom povinnosti. Jako všichni studenti, i já mám možnost se na akademické půdě setkat s lidmi, o kterých se hovoří v televizi a píše v tisku, kteří jsou propíráni v hospodách. A o některých nás dokonce učili na střední škole. Do poslední kategorie u mně spadá i Milan Kohout. Jeho přednáška mě zaujala, rozčarovala, nadchla i popudila zároveň. A jelikož se na žádnou "mimořádnou" přednášku nevydávám bez přípravy, předcházela jí i nyní krátká rešerše na internetu. Ale jak se připravit na chlapíka, jehož poslední mediální aférou bylo prodávání oprátek před sídlem Americké národní banky v době nejhlubší recese?...

Na rovinu. Jak byste si představili člověka, kterého popisují jako "umělce v československém rebelském undergroundovém hnutí ´druhé kultury´," který "jako signatář Charty 77, disident a umělecký aktivista byl totalitní  komunistickou vládou vyhoštěn v roce 1986 z Československa, po dvou letech v uprchlickém táboře dostal politický azyl ve Spojených státech, kde se po více jak dvacetileté zkušenosti s jinak definovaným omezováním  svobody přesunul na pozici uměleckého disidenta, tentokrát proti ´totalitnímu kapitalismu´? "Já, když jsem se poprvé od našeho učitele dozvěděla, že nám bude přednášet právě takový pán, jsem moc nadšená nebyla. Přesto, i když nebyla přednáška povinná, rozhodla jsem se na ni jít, už jenom pro to, že Mr. Franklin, tedy náš učitel, alespoň uvidí nějaký zájem, když už mu po ránu, v 7:30, zalamuji na hodinách.

Už jenom vidět pana Kohouta na živo, je zážitek. Mr Frankin, rodilý Američan, tradičně oděný do tmavě modrých šusťákových kalhot s koženým páskem, černé košile s vyhrnutými rukávy a s křiklavě žlutou kravatou, nám ho v češtině (!) představuje jako kamaráda s spolustudenta z Bostonu. Čeština je to lámaná, ohýbaná do různých patvarů a s americkým přízvukem nádherně nepřirozená. Člověk, který začínal jako odpůrce komunismu a signatář Charty 77, pronásledovaný režimem a následně vyhoštěný do Rakouska, kde si pobyl v uprchlickém táboře, a který skončil jako umělecký disident, protestující proti kapitalismu a demokracii, tedy stojí přede mnou. Na sobě má obnošené kalhoty béžové barvy, snad manšestráky, mikinu a triko bez potisku. Prošedivělé dlouhé vlasy má sčesané do culíku a věčně si prodrbává vousy. Ve svém proslovu mluví o pokryteckých bankéřích, kteří lpějí na majetku, a rozhazuje při tom rukama, na každé má jeden těžký zlatý prsten. Trošku zvláštní kontrast.

Rozhoduji se nevnímat jeho politické názory, jeho postřehy k české společnosti, které někdy trošku hraničí s výsměchem, konec konců, na akademické půdě panuje akademická svoboda slova. Poslouchám tedy jeho vyprávění, jak jeho a dalších asi 20 signatářů vyvezla Veřejná bezpečnost do Rakouska, jak si pobyl v uprchlickém táboře, kde si lidé museli nejprve projít vyšetřovací vazbou a pak jich bylo 50 v místnosti. Kde si lidé ze zoufalství sahali na život. Jak Západ o uprchlíky z Východu nestál. Poslouchám, jak se potom dostal do Spojených států a jak tam chtěl žít svůj americký sen, ale místo snění přišla tvrdá skutečnost, když žil 15 let v černošském ghetu. Usmívám se nad jeho "performing art", jakýmsi šokujícím představením na ulici, snahou upozornit na to, že něco není v pořádku. Pozorně sleduji jeho krátké filmy, které nám pouští.

S opravdovým zaujetím vnímám jeho pohled na situaci u nás před rokem 89 a s lehkým pobouřením přijímám jeho velkohubé sdělení, že "oni za oceánem věděli už několik let dopředu, co se v osmdesátém-devátém stane." A spolitováním musím přiznat i sama před sebou, že v několika věcech má, ač se mi to nelíbí, pravdu.

Po hodině a půl přednášení tedy konečně došla řada na diskusi. Nejaktivnější jsou učitelé původem právě z USA, pro ně se zdá býti to, co nám vypráví, neskutečné. Pak se do diskuze přidávají další lidé, probírá se prakticky všechno - uprchlický tábor, patero manželství páně Kohouta, podobnost mezi americkými Indiány a českými romy. Pan Kohout přitvrzuje a nejen, že ukazuje nespokojenost se všemi světovými systémy, ale začíná tak trošku hlásat anarchii.

A to už se zvedám a odcházím. Nějak se mi příčí poslouchat od člověka, který byl perzekuován režimem, že ten režim vlastně nebyl tak špatný, že prý v něm byl, alespoň po duševní stránce, svobodný. Já v onom režimu nežila. Nemohu soudit. Nechávám tam tedy Kohouta, Franklina a další, ať si zasvěceně diskutují o problematice, které nerozumím. Asi je to trošku škoda, že nechápu, o čem se baví. A trošku, jen malinko, se bojím, že jednou, za hodně dlouho, to pochopím.

Blog Milana Kohouta, na kterém si můžete prohlédnout foto z jeho "vystoupení"

Stránka k jeho nedávné výstavě s názvem Retrospektiva