Jak jsem si nastavila zrcadlo

Poslední dobou mě chytila jakási grafická mánie, projevující se chtěním naučit už se konečně pořádně kreslit na počítači. Takových mánií už bylo několik, tahle se ale vyznačuje nejen chtěním, nýbrž i ochotou pro to něco udělat. Po pečlivém naštudování teorie jsem se tedy rozhodla přikročit i k praxi…

Kreslit v rastrech, to nezvládám a asi ani zvládat nebudu. Za poslední dva měsíce se mi ale podařilo pochopit a dokonce i ovládnout vektory. K dokonalosti mám ještě hodně dlouhou cestu, po které nejspíš nebudu schopná jít až do konce, ale ještě kus bych chtěla ujít. I když můžete s nakresleným objektem dále manipulovat a upravovat ho podle libosti, přijde mi po čertech těžké vymodelovat ho do takového tvaru, jaký chci. A tak jsem po shlédnutí několika rychlo-tutoriálů na Youtube rozhodla, že když můžou "oni" (jako ti machři, co z nich my, netalenovaní máme depku), tak můžu i já, a uchýlila jsem se k malé lsti - prostě obkresluji složitější tvary podle předlohy. Nevěřili byste, jak se moje úroveň zvedla ^_^

A protože jsem si začala docela drasticky věřit, rozhodla jsem se zkusit stvořit "něco většího, lepšího a komplexnějšího" - prostě namalovat portrét člověka. A k tomuto počinu jsem jako předlohu zvolila osobu vskutku originální, totiž sebe.

Po dvou týdnech klikání, tvarování a ořezávání přesahů, slučování objektů a hledání správných barev, upravování vrstev, přesouvání a podsouvání objektů a já nevím čeho všeho ještě, se na mě z obrazovky dívá mé vektorové já. Fotografické předloze se podobá, v rámci možností, tak na 90%. Zjišťuji, že mé vektorové já je docela pěkné, s příjemným úsměvem a jasnýma modrýma očima. A taky zjišťuji, že má v očích ten zvláštní nádech smutku, který ne a ne zmizet, ať se snažím sebevíc. Tahle vlastnost mi není příjemná.

A tak se ptám sama sebe: opravdu mám v očích vepsaný smutek? Je to jen můj dojem, nebo v mojí počítačové podobizně vyplulo na povrch něco, co se její originál snaží skrýt hluboko v sobě, pod několikerými vrstvami přetvářky a o čem už ani neví, že to má zakořeněné hluboko v duši?

Tahle podobizna, to je, ať už chci, nebo nechci, část mne. Může se mi nelíbít, můžu se nad tím vztekat a v náhlém pohnutí mysli ji prostě vymazat z počítače, bude to trvat jen pár kliknutí. Ale ze sebe ji nevypudím, bude tam vždycky, a teď, když už o ní vím, se mi bude připomínat v těch nejnevhodnějších chvílích a bude mi říkat: "I tohle jsi ty. Nezapomeň na to." A já si na ten smutek vzpomenu pokaždé, když se podívám do zrcadla.