pátek 16. května 2014

Podivný neklid...

Již delší dobu sleduji jakýsi neklid, společný všem mladým lidem. Při svých hojných cestách vlakem sleduji své vrstevníky - pár lidí jen o málo straších, než jsem já, více lidí oproti mně o malinko mladších a spoustu takových, kterým právě končí puberta - a připadám si ve srovnání s nimi strašně stará.

Sedím klidně a tiše, buď si čtu starou dobrou papírovou knihu, nebo louskám nový hi-tech e-book. Velmi výjimečně něco datlím do počítače, to v případě, že se mi podaří urvat si místo v novém vagonu, kde jsou v kupé opravdu solidní stoly a zásuvky na elektřinu. Ale devadesáti devíti celých devíti procentech případů koukám z okna, protože i když krajinu ubíhající kolem znám téměř nazpaměť, nepřestává mně udivovat, jak se neustále mění. A také občas sleduji své spolucestující, lidi, kteří si sedli do stejného kupé a mají (leckdy drahný) kus cesty společný. Starší lidé jsou často jako já - zamlklí, klidní, pohroužení do svých myšlenek nebo do tiskovin. Když cestují ve skupinkách, tráví cestu v družném hovoru, popřípadě se dívají, z okna, jak ubíhá cesta. Někdy spí, což je mimochodem také celkem častá činnost, kterou ve vlaku provozuji. Ono co také dělat, když jedete čtyři hodiny, a cestu znáte, že? Odevzdaně tráví svůj čas nicneděláním, stejně jako já. A stejně jako já asi také vědí o milionu jiných činností, které by dělali raději, než tohle.

Oproti tomu část mých vrstevníků a většina lidí, které vyhodnotím jako mladší než já, jsou jako rtuť. Na sedadle se vrtí, stále hledají nějakou zábavu a u ničeho dlouho nevydrží. Tu loví mobil, aby napsali SMSku nebo aby se domluvili s ostatními, kam se půjdou večer ztřískat. Tu sahají pro tablet, aby si zahráli hru a ještě než dokončí úroveň, loví notebook, aby se podívali na film, který to ráno "sosli z netu" ve škole. A u toho filmu hrají na počítači ještě jinou hru nebo opisují domácí úkol nebo falšují omluvenky. V sousedním kupé jiný mladík poslouchá hudbu tak nahlas, že ji slyším i přes překážku a neustálé drncání vlaku, ono vlezlé a přeci všemi ignorované "do-deska-den", které je námětem jednoho z Kurosawowých filmů. Ani u jedné skladby, z nichž většina je nejspíše inspirovaná zvuky slévárny, nevydrží až do konce. Přeskakuje na další skladby, občas se vrátí na tu předchozí, aby následně přeskočil o několik skladeb dál. Fascinují mě jedinci, kteří jsou během krátkého času schopní rozhrabat celé zavazadlo, jen aby něco našli - sluchátka, rozdvojku na sluchátka, flash-disk, svačinu. Do svačiny se strašně dlouho dobývají, jedí ji tak, že půlka jídla skončí na zemi, a že poprskají svého kamaráda, se kterým si povídají. Obal od svačiny, kterou je většinou bageta koupená někde na nádraží, pak nezvykle dlouho žmoulají v rukou, šustí, trhají a zase zamotávají do kuličky. S plastovými obaly od toastů cvakají, kroutí je a čekají, až prasknou, aby je pak zkroutili znova, jinak. Pohihňávají se, trhají si přerostlé nehty a dloubají se v nose. Je i zvláštní skupina těchto mladých lidí, kteří obzvláště ztrácejí klid při poslouchání hudby. Pohybují se do rytmu, podupávají nohou, poplácávají rukou. Reprodukují text anglických písní s krásným a silným slovanským přízvukem.

A já tak sedím v kupé a snažím se dělat, že všechny tyto nešvary, o kterých mi rodiče vštípili, protože otravují lidi okolo, nevnímám. Trochu se pohoršuji, že se tak chovají. Jejich "Aj missed d bus" mi opravdu leze na nervy a ty soply by také do sedačky utírat nemuseli. A připadám si vedle svých vrstevníků tak nějak stará...

3 komentáře:

  1. No jo, když oni se neumí normálně sami zabavit :-( My byli naučený, že si musíme umět najít zábavu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, já nevím, jestli je to jenom tím, že my byli naučený něčemu a oni ne...ségra patří do té samé sorty...bych jí někdy zatloukla do země, jak s tím umí naštvat...

      Vymazat
    2. ...a troufám si tvrdit, že výchovu máme minimálně velmi podobnou, když už ne stejnou...

      Vymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!