Aikido? Co to je?

Profláklo se o mně v práci, že dělám aikido. Nejprve jen mezi pár lidmi, kteří mně buď okamžitě odsoudili, že je to násilný sport a násilí se jim nelíbí, nebo mi řekli, že bojová umění obecně jsou téma, které je neoslovuje. Nezájem ze strany druhé skupiny jsem přijala mnohem lépe než té první. Kdo zná aikido, tak pochopí, proč. Bylo ovšem dáno, aby se o mně tato skutečnost roznesla po celém podniku, a tak už se mi několikrát stalo, že mně zastavili kolegové a kolegyně na chodbě a ptali se blíž, co to je, a jaké to je. Jejich zájem mne upřímně překvapil. Po předchozích reakcích jsem ho nečekala. A také mně trochu vyděsil, protože jsem zjistila, že i když vím moc dobře, co to je aikido, nedokážu to stručně a jasně říct člověku, který o aikidu nemá ani páru, maximálně někde slyšel nebo četl, že to je to, co dělá Steven Seagal.

Aby ch se přiznala, ještě nedávno jsem přesně tuhle odpověď používala, akorát v mírně upravené podobě. "To je to, co dělá Seagal, akorát my to cvičíme bez toho lámání kostí a vyrážení zubů. Protože se nechceme zrakvit." Jenomže postupem času tahle odpověď přestala vyhovovat. Ne tazatelům, ale mně. Ježděním na semináře Shishiya-shihana, posloucháním jeho výkladu a i cvičením jsem dospěla do stadia, kdy jsem pochopila, že aikido není to, co dělá Seagal. Je to něco mnohem víc, je to to samé a je to zároveň něco úplně jiného.

Není to jen souhrn fyzikálních zákonů použitý v praxi v podobě vypilované techniky. A není to schopnost poslat protivníka (v lepším případě) na dlouhou dobu do nemocnice. Je to vnitřní rozpoložení ducha. Je to schopnost řešit konflikt, nejlépe tak, že ho vůbec nenecháte vzniknout. Je to sebekázeň a stav mysli, kdy jste připraveni přestat se prát v momentě, kdy už to není potřeba. Je to pocit, že bolest není potřeba, tak proč ji někomu způsobovat? Shihiya-shihan by asi řekl, že je to schopnost nepustit velkého zlého psa ze řetězu, ani když by to bylo mnohem jednodušší, než ho krotit.

Proč tady tohle píšu? Protože po několika dnech přemítání o tom, jak vysvětlit, co je to aikido, jsem shodou náhod narazila na krátký film z české produkce (!), který se jmenuje  Aikido - Street story. Nebudu zde hodnotit kvalitu filmu, protože ta je výborná. Kraťas mne vtáhl do děje a ani nevím, jestli jsem během těch necelých pěti minut dýchala. Hollywood, ať se jde bodnout. Co mně ale na tomto filmu velmi zklamalo je, že jsem v něm přesně našla, co (alespoň pro mě) aikido není.

Nebudu zde řešit, že v kraťasu praskají kosti a že v něm jsou náznaky toho, že teče krev. Ve filmu je totiž nastíněná situace, kdy to po dobrém nejde. A tak to musí jít po zlém. Když vás chce někdo zabít, sotva asi budete mít výčitky, že jste mu zlámali ruku. Přesto je tam scénka, kdy vím, že tohle už není aikido. Je to scénka, kdy jeden z agresorů už dává najevo, že nechce dál bojovat. Čekala jsem, že hlavní hrdina mu řekne něco jako "vypadni" a případný boj s tímto agresorem bude pokračovat až ve chvíli, kdy by si to onen agresor rozmyslel a chtěl ještě dělat nepříjemnosti.

Tenhle scénář ale nenastal. Ve chvíli, kdy onen záporák nalítne hlavou proti garážovým vrtům a ukazuje, že má dost, je mu zkroucena ruka a opět je veden hlavou proti vratům, a pak dostane o vrata pro jistotu ještě jednou. A tahle jedna scénka přesně ukazuje, co pro mě aikido není.

Stručné a jasné odpovědi na otázku, co je to aikido, která by šla použít, pokud se zeptá někdo, kdo o aikidu neví ani zbla, jsem se nedostala ani o krok blíže. Třeba se ale někdy naskytne někdo, kdo bude pátrat, co (už) aikido není. A tomu budu moci pustit tenhle film a říct: "Koukej, vidíš tuhle scénu? Tak to už aikido není."…