Zase jedna story za života, kterou bych si byla bývala klidně odpustila…

Stala se u mě doma dnes taková drobná nehoda, která zamávala celým mým dnešním programem, a nejen, že mi zkazila celý den, ale spustila i řadu dalších událostí - v návalu entusiasmu a z pocitu, že na bytě máme neskutečný binec, jsem se rozhodla, že se pustím do úklidu, a že to vezmu hezky z gruntu. Plán jsem si rozvrhla na jedničku: začnu v obýváku svým pracovním stolem a postupně budu eliminovat bordel a binec hrnout ven, až se z vln chaosu vynoří krásně upravený a harmonický domov. I vybrala jsem si odpovídající hudební doprovod a pustila se do sundávání vrstev věcí ze stolu, až se začala objevovat skleněná deska.

Když už byla vidět celá, došla jsem k závěru, že je potřeba ji hezky vyčistit a naleštit. A tak jsem se vydala do kuchyně, že sáhnu do skříňky pod dřez, kde já, malý člověk, skladuji všechny detergenty, abych pro ně nemusela lézt nikde po vejškách. Nadšení pro úklid mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem otevřela dvířka kredence…

...v tu chvíli se na mne vyvalila přívalová vlna smrduté břečky a s úžasným zvukovým efektem se rozlila po zemi. Kuchyň zavalil neuvěřitelný kanálový puch a mně se zvedl kufr. Takhle to vypadá, když se sifon u dřezu rozhodne, že se odebere na věčnost. A tak jsem strávila skoro celý den úklidem vody kanálové kvality, větráním a likvidováním zničených věcí. Bohu díky za vlhčené parfémované ubrousky na úklid a za Pronto s vůní citronu. Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsem usoudila, že mám docela hlad a že potřebuji dokoupit věci, o které jsem vinou nehody přišla, a tak jsem vyrazila do města.

Asi po půl hodině rozmrzelého bloumání po městě a ne úplně úspěšného shánění věcí jsem se rozhodla zakotvit u Mc Donalda - prodejce té "nejdžankovatější" junk food na světě. Nicméně u nich alespoň víte, jak to bude chutnat, až to strčíte do pusy, ať už jste, kde jste.  A to je celkem výhoda, když máte nervy na pochodu a žaludek na vodě. A navíc dávají k jídlu hračku, a to dokáže uklidnit - a to se v téhle situaci počítá.

Inu, zapadla jsem do oné franšízy a objednala si jídlo - kuřecí nugety se salátem, k pití vodu. Jo a hračku. Zaplatila jsem a šla jsem si sednout, že mi jídlo přinesou. A tak jsem čekala 5 minut, čtvrt hodiny, hodinu, a stále nic, tak jsem se šla připomenout k pultu, že už bych taky ráda jedla a že je to už hodina, co jsem si objednala. Slečna, která vyslechla moji stížnost (a ne shodou okolností to byla ta samá, u které jsem si objednávala), nejprve zbledla jako stěna. Pak zezelenala, zfialověla, zrudla a zase zbledla a začala se omlouvat, zkoumat, jak se to mohlo stát a vysvětlovat. Bylo mi to jedno. Nabídla mi, že mi buď vrátí peníze, nebo mi samozřejmě připraví jídlo, které jsem si objednala. Hlady už jsem šilhala, tak jsem řekla, že chci to jídlo, a šla jsem si znova sednout.

Za chvíli přišla slečna, že se omlouvá, ale že...blablabla [zde si doplňte tisíce omluv a výmluv, které vás napadnou a které jsem já neslyšela, jak mi vzteky hučela krev v uších]. ..no prostě že ten salát zrovna není a dělá se, a bude za 20 minut...to už jsem měla hodně velký problém rozdýchat. Vlastně jsem to nerozdýchala a zeptala se, zda by tedy nebylo možné přeci jen tu objednávku stornovat a nechat si vrátit peníze. Prý žádný problém, a tak jsme se i se slečnou odebraly k pokladně. To už mně hlady bolelo břicho a začala se přidávat hlava.

Slečna začala lovit v pokladně barevné obrázky (celou scénu už z mírného povzdálí sledovala nějaká managerská bytost nižší šarže), když tu se mně zeptala, jestli jsem náhodou neplatila stravenkama. Unavená a neschopná jakéhokoliv úskoku jsem poslušně přiznala že ano, jednou, a že jsem zbytek doplácela penězi. Ze slečny vypadlo, jestli by navadilo, že by mi vrátila stravenku v odpovídající hodnotě a pak zase peníze. Prý aby se vyhnula nějakému renoncu na pokladně…"pro mě za mně,…" zněla moje odpověď. 

A v tom ze slečny vypadla další hláška: "A poznáte, která ta stravenka je Vaše?" To už jsem nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo jestli si dělá srandu. Začal mi pulzovat spánek. "Jo, poznám. Je taková malá, zelená, má hodnotu [...] a je na ní napsáno [...]." Slečna vylovila správnou stravenku a když lovila drobné, neodpustila si "týjo, to ste dobrá že si to pamatujete…" Při téhle pochvale mi začal cukat koutek u oka. "No aby ne, přece vím, co mi zaměstnavatel dává, ne? Maucta." Sebrala jsem stravenku, peníze a odešla jsem.

Skončila jsem ve vitnamském bistru přes ulici s polévkou Phó. Přinesli ho do 10 minut s tím, že se omlouvají, že to trvalo dlouho. V bytě mám větší binec, než na začátku, ale už to tu alespoň nesmrdí kanálem.

Příště, až mi odejde sifon, objednám si pizzu. Třeba dorazí i želvy Ninja s mistrem Třískou a budou se u mně cítit jako doma...