neděle 24. dubna 2016

Slovo "problém" škrtám ze slovníku - pomalu, ale jistě

Proč? Protože mi ničí život.
 
Přiznám se, že během svého navazujícího magisterského studia jsem nepatřila k nelepším studentům, a vlastně jsem se o to ani nikdy pořádně nesnažila. Zatímco na bakalářském studiu mi šlo všechno do hlavy tak nějak samo, na navazujícím studiu to byla těžká dřina, hodiny biflování věcí nazpaměť a záchvaty úzkosti a beznaděje, když to prostě nešlo. A neustále se objevovaly další a další problémy se studiem, že se dnes docela divím, že jsem s tím tehdy nesekla. 
 
Není tedy asi nic nečekaného, že většina toho, co jsem se na "magistru" naučila, se mi vykouřilo z hlavy ještě dříve, než jsem si stihla dojít pro diplom. Asi bych ze za to měla stydět a prosit svatou trojici Wittgenstein - Heideger - Frege o odpuštění, ale je mi to tak nějak jedno, i když se šichni tři nejspíš z tohoto článku točí v hrobě jak vrtule. Získat práci v oboru filozofie jazyka je zhola nemožné, tedy pokud nechcete být akademický pracovník, a to je pro mne srovnatelné se spácháním seppuku. Takže vlastně žádná škoda.

Můj mozek si tedy dál vesele pokračoval ve vymazávání toho, co se mu nehodí, přepisování starých dat novými (věděli jste, že tučňáci mají kolena?) a defragmentací, až narazil na pár vědomostí, které prostě smazat nešly, i když já bych byla radši, kdyby zrovna tyhle zmizely v nenávratnu, a místo nich se uchovaly jiné, po kterých se mi doslova stýská (třeba všechny správné výslovnosti hlásky "R" v Nemčině). Kromě základů dvouhodnotové logiky, kterou jsem vzala na milost, protože, světe, div se, jsem pro ni našla praktické využití, se mi do mozkových závitů nesmazatelně zaryla i koncepce o vztahu mezi jazykem, myšlením a skutečností, jejíž autorem je právě zmíněný pan Frege, a kterou vyšperkoval do detailu pan Wittgenstein (Pana Heidegera jsem dala do trojice jenom proto, že mi jeho jméno utkvělo v hlavě. To, co vymyslel, jsem už dávno zapomněla. A taky proto, že trojka je taková magická, tak aby těm dvěma myslitelům nebylo smutno.).

Zkrátka a jednoduše (a poněkud dezinterpretovaně), tyhle tři věci se navzájem ovlivňují - to, jak myslíme, ovlivňuje naši řeč a realitu okolo nás. Realita a naše řeč ovlivňuje naše myšlenky a svět kolem nás má vliv na to, jak myslíme a jak mluvíme. A čím víc o tom hloubám, tím víc docházím ke zjištění, že pánové měli pravdu. I když jinak, než jak to oni asi původně mysleli. Ale kdo ví, jak to mysleli.

Do toho se mi navíc ještě motá koncept rozsahu a obsahu slova, nebo spíše pojmu (doufám, že to dál nepopletu). Obsah pojmu je vlastně jeho definice - vlastnosti, které musí věc mít, aby mohla do pojmu patřit. Rozsah slova jsou pak všechny věci, které pod pojem spadají. Pokud řeknu pes, obsahem je čtyřnohé zvíře s ocasem a chlupy, které štěká, má ostré zuby a když je uhnané, dýchá s vyplazeným jazykem. Rozsah slova jsou pak všechny podoby psa, které nás napadnou, od vlčáka po čivavu a pouliční směsku, které řadíme pod pojem pes. Třeba vlk, který je psu hodně podobný, už tam nepatří.

Nekladu si za cíl psát tenhle článek v odborném stylu, takže pokud hledáte něco, co byte mohli použít do seminární práce, radši hledejte dál. Ne, citovat mě opravdu není dobrý nápad. A už vůbec ne vykrádat, veřte mi. Vaše ča to zjistí, a pak budete mít problém. Takže, bububu.
 
I tak ve mně ale dříme jakýsi akademický rejpal, co se rád nimrá ve slovíčkách, a tak mám potřebu předeslat, že nyní se budu pohybovat v rozmezí českého jazyka. Každý jazyk to má nastavené trochu jinak, a tak teď cizí jazyky nechám stranou. To jen tak na úvod, pro ostatní rejpaly.

To, jak slova (naše řeč) ovlivňují to, jak myslíme a jak vnímáme naše okolí, vidím pokaždé, když se někde objeví slovo problém, nebo některá jeho odvozenina. Online slovník současné češtiny od firmy Lingea nám nabízí tyto dvě definice slova:
  1. věc, situace, záležitost ap. ztěžující klidný průběh něčeho
  2. otázka, kterou je třeba zvážit nebo vyřešit [1]
Obsahem slova je tedy fakt, že nás čeká nějaká komplikace. Něco, čemu budeme muset věnovat více času a energie, než jsme původně zamýšleli, ale nic, kvůli čemu bychom se museli vrhat z útesu, nebo kvůli čemu by se celý vesmír řídil do záhuby. Jenomže většina lidí, jakmile slyší slovo "problém", reaguje přesně naopak. Většina z nich při slově problém strne. Spousta z nich ho ignoruje a dělá, že nezaznělo, asi jako když Hermiona Grangerová vyslovila jméno Lorda Voldemorta. Někteří se k němu rovnou postaví odmítavě ("O tom nechci slyšet", nebo "To nechci slyšet, že je tu problém"). Velkému počtu lidí se jen při pomyšlení na toto slovo rozšíří oční panenky, zrychlí se tep, začnou se potit. O některé se pokouší mdloby. Jiní zase odejdou z místnosti. Zkrátka, do rozsahu slova problém patří podle většiny z nás něco hodně nepříjemného, frustrujícího, co se nás osobně dotýká, a co odmítáme, protože se při tom vesmír řítí do záhuby. Alespoň ten náš.

Proč? To nevím. Možná je to proto, že když za někým přijdete, a řeknete mu, že máte/máme/objevil se problém, může to taky znamenat, že po tom dotyčném budete chtít, aby vám pomohl ho vyřešit. Nebo, nedej Bože, aby ho on vyřešil sám. A to se mu často nechce (nebo třeba řešení nezná, a je mu trapné to přiznat, ale to by samo vydalo na vědeckou studii). Zároveň, když o něčem řekneme, že je to problém, nebo je to problematické, implikujeme tím tak trochu, že jsme nad tím zlomili hůl, myjeme si nad tím ruce a řešit to prostě nebudeme. A to zejména v kombinaci se slovy "vždy" a "velký". Jo, a navíc jsme oběť okolností, protože problémy jsou vlastně zásah vyšší moci.

Nebyla bych to já, kdybych se nepřiznala, že jsem tohle zjistila na aikidu, zejména na dětských tréninkách, kde vypomáhám, a kde mi děti tak často nastavují zrcadlo, až je mi někdy špatně. Ale beru to jako výzvu, že mám na sobě pracovat. Děti, ač jsou to celkem jednoduchá a bezelstná stvoření, nás rafinovaně a beze zbytku napodobují, a to včetně gestikulace, mimiky a vyjadřování. Někdy na mě děti působí doslova jako kosmetická zrcátka, ta, co funují jako lupa - sebemenší nedokonalost na té malé ploše působí jako pěst na oko - Ani se mi nechtělo věřit, jak moc děti tohle slovo používají. A jak moc dobře ho umí používat. Ze začátku jsem z toho byla zoufalá. Věta "Pani, já mám problém", mě dokázala rozpálit doběla. 'Problém je, že tamten kluk to cvičí špatně, a já jsem mu to ukázal, ale on má problém a neumí to.' 'Problém je, že musím na záchod.' 'Problém je, že se chci jít napít.' Speciálně jeden klučina, zhruba ve věku pěti let, má problém se vším a se všemi okolo. Hlavně s těmi, co to neumí a on jim to musí furt ukazovat, protože to cvičí špatně.

Jak už jsem přiznala, ze začátku mně to hodně štvalo. Začalo mně to štvát ještě víc, když jsem to ono slůvko obdobně často slyšela z úst rodičů: "Co máš zase za problém?" To je takovej problém si oblíct ponožky?" A mnou extra nenáviděná fráze, za kterou bych vraždila: "Víte, on byl vždycky problémovej..." A pak jsem si všimla, jak moc to slovo používám já. Nejdřív mi to zas až tak nedocházelo, ale díky výše zmíněnému capartovi mnou v brzké době projel záškub pokaždé, když mi toto slovo tak snadno (a bezproblémově) vyklouzlo z úst.

Po pár dnech mě to začalo štvát a začala jsem zkoumat, jak to zařídit, abych furt neměla problémy, aniž bych je začala zametat pod koberec. Jelikož pracuji v zahraniční firmě, kde se velká část konverzace odehrává v angličtině a v němčině, všimla jsem si jedné zajímavé věci. Rodilí mluvčí angličtiny slovo problém skoro nepoužívají. Oni používají query, když jde do tuhého, tak issue, nebo třeba topic. Ale problému se vyhýbají, jak čet kříži. Obdobně mají alternativy i Němci. Český jazyk je na štěstí velmi květnatý a plný synonym. Online slovník jich nabízí hned devět: nesnáz; otázka; potíž; překážka; trápení; věc; zádrhel; záhada; záležitost.[2] Na každé s těchto slov reaguji já osobně všelijak, ale rozhodně ne tak zpruzele, jako na slovo problém. A mé okolí také. Heuréka, zlato. Tractatus loico-philosophicus zafungoval [3], a změna jazyka ovlivnila myšlení a to ovlivnilo realitu.

A tak jsem začala vyškrtávat slovo problém ze slovníku (nebo se ho alespoň snažím vykázat do patřičných mezí, kdy už synonyma nestačí). První na řadu přišla práce, kde mám problémů habakuk. Od té doby, co jsem si začala vědomě říkat, že nebudu používat slovo problém, pracuje se mi mnohem lépe. Řeším teď záležitosti, záhady, otázky, a občas se objeví zádrhel. I při telefonování se mi hodně vyplatilo, když jsem "problém" degradovala na otázku, nejasnost nebo téma. Zkrátka, začala jsem se snažit slovo problém vykázat do patřičných mezí.

I při práci s dětmi , když přijde dítě s tím, že má problém, většinou zjistíme, že rozvázaný pásek jde zase zavázat, záchod je zarohem, a že ten klučina fakt není problémový, jenom se na něj musí trochu přísněji. A najednou je to v pořádku a matka se hned o to raději hlásí ke svému synkovi, se kterým zrovna začíná mlátit puberta. A záhada ztracené ponožky se také řeší snáz, než problém nepořádného dítěte.

A najednou *puf*, a problém už není problém, ale jen taková drobná maličkost, která se dá řešit.

Ještě stále mně v tomhle čeká hodně práce. V mých vnitřních monologách slovo problém zaznívá častěji, než se mi to líbí, a ještě častěji, než si jsem schopná uvědomit, stejně tak, i když mluvím nahlas. Ale snažím se na sobě pracovat, a zdá se, že to funguje. Výsledky začínám vidět na sobě, i na ostatních. Protože když to není problém, není najednou potřeba se stavět na zadní, není potřeba se hádat a není potřeba ze sebe dělat oběť.

Bohu dík za těch asi pětadvacet malých zrcadélek, se kterými trávím v dojo skoro každé pondělí a nejednu středu, a díky kterým rostu. Nic lepšího mě potkat nemohlo. Jenom se děsím, co ze mně se v nich bude zrcadlit příště. Ale to už snad nebude žádný problém, který by se nedal vyřešit...



Prameny:
[3] Wittgenstein, Ludwig; Tractatus Logico-Philosophicus; Kegan Paul, Londýn 1922; dostupné online na http://people.umass.edu/phil335-klement-2/tlp/tlp.pdf



Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!