Smysluplný rozhovor

Představte si následující situaci: Je večer, tak kolem půl desáté.  Na vysokoškolské koleji je tou dobou živo, co taky chtít jiného od asi šesti stovek studentů, z nichž má každý své zájmy, své nálady, každý má nárok se opít a s tím má i nárok na to, aby mu pak bylo druhý den řácky špatně. Nás ovšem nezajímá ledajaký student, ale jeden konkrétní, tedy spíše jedna konkrétní studentka.

Mám pro ně prostě hroznou slabost, já vím...

Po několika měsících dešťů a bláta se konečně vyjasnilo. Vysvitlo slunce a oteplilo se. Z polorozbořených domů s vytlučenými okny vybíhají lidé. Oblékají kroje a tančí v ulicích. Už od předchozího dne to slyší: motory, které  vrčí pro ně novým, neznámým taktem s důrazem na druhé době, bubnování dělostřelectva, jiné, než jaké udávalo rytmus života doposud, synkopy výstřelů. Blíží se armáda, oblečená v uniformách, které pro ně znamenají svobodu. Armáda bílé hvězdy vstupuje do města a projíždí vítězně ulicemi. Píše se jaro roku 1945 a Američané právě osvobodili Plzeň.

Tak dlouho se chodí pro vodu, až se dojde pro pívo

Ti z vás, kteří mě znají lépe, jistě vědí, že jsem hračička a kreativní člověk, což se projevuje různými způsoby, od dělání blbostí přes štvaní lidí v okolí, až po nutkání umělecky se projevit. Už před nějakým časem jsem se rozhodla netvořit pouze do šuplíku, ale pochlubit se se svými dílky světu, s nadějí, že se někomu budou moje čmáranice líbit, že mi někdo pochválí moje články, že dostanu nějakou drobnou radu či indicii, jak se zlepšit, nebo že najdu spřízněnou duši.

Spřízněných duší jsem našla hned několik, pár lidí mi pochválilo moje články. A moje čmáranice? I ty se několika málo lidem líbí. Bohužel, některým se líbí na tolik, že se rozhodli si je přivlastnit. Musím zdůraznit, že rozhodně nejsem malířský génius, ani nejsem nijak extrémně nadaná. Sama sebe bych hodnotila spíše jako nadšence než umělce. Do svých malůvek ale vkládám kus sebe, stejně jako do všeho, co dělám. A tak mě asi oprávněně naštve, když si někdo vezme můj obrázek a vydává jej za svůj. Moc těchto příhod mě zatím nepotkalo, bylo jich opravdu jen pár, vlastně jen dvě. V prvním případě stačilo nechat na blogu hříšníka velmi jízlivou poznámku a za chvíli se vše vyřešilo.

Druhý případ mi opravdu hnul žlučí. Jakýsi patolízal ze zemí, kde píší azdubou nebo azolší (nebo, že by to byla azbuka ?_?), nejenom že si přivlastnil moje dílko (jedno z těch horších, podotýkám), ale ještě mě nahlásil na stránkách, na kterých jsem svoje dílo vystavila, že jsem plagiátor a že já jsem mu ukradla jeho kresbu!!!

Tudíž: i když se incident nakonec vyjasnil, přišla mi omluva et cetera, rozhodla jsem se svou "galerii" postupně přesunout na DeviantArt, kde, jak doufám, už k tomuto docházet nebude.

Moje výplody a výtvory si tedy můžete nově prohlédnout zde. Zatím tam nejsou všechny moje obrázky, přesouvám je postupně, ale plánuji je všechny "přestěhovat" do konce tohoto týdne.

Mír s vámi.

O veletrhu

Na veletrhy moc nechodím. Vlastně ani nemám proč. Dřív jsem s rodiči chodívala na ForArch nebo na Zemi živitelku, to když ještě byly lístky za rozumnou cenu, děti měly vstup zdarma a když bylo na co se koukat. Tyhle výstavy byly čím dál tím stejné. A tak mě po pár letech omrzely. Vzpomínám si, že jsem jednou byla na veletrhu záhad. Kromě Fantomase tam bylo k vidění  jen několik desítek více či méně vyšinutých lidí věřících takovým teoriím, jako že Elvis není mrtvý, ale že se vrátil domů. Ze všech těchhle "událostí" si už nepamatuji skoro nic. Teď, po letech, jsem se dostala na 15. Veletrh pracovních příležitostí, který se každoročně pořádá na naší univerzitě. Oproti předchozím veletrhům jsem taky jednou byla cílovou skupinou, což je docela velká změna. A oproti předchozím veletrhům jsem se této události zúčastnila z pozice, řekněme, nižšího organizátora.

Ziel: Schönsee

Krátké poreferování o půldenním výletu do Schönsee. Cíl byl ryze střízlivý - vzdělávání. Proto se i v následujícím příspěvku držím střízlivého stylu. Květnatou mluvu pro tentokrát nechám spát a omezím asociace na minimum. Alespoň částečně.

Netradičně: promotion pro free prográmek

Když jsem začínala blogovat, zařekla jsem se, že nebudu propagovat žádné programy, výrobky či cokoliv podobného, ani kdyby se mělo jednat o toaletní papír s potiskem ztvárňujícím obličej nějakého politika. Dnes toto předsevzetí poruším. Prográmek, ke kterému jsem se dostala v ne tak vzdálené minulosti, mě opravdu nadchnul. I když si myslím, že produkty Googlu  další neplacenou reklamu nepotřebují.

Jsme národem sprosťáků a lam…

…řekl mi o nás Češích kdysi jeden cizinec. Mladý muž, původem z Rakouska, jenž se z nějakého mně dosud neznámého důvodu rozhodl naučit česky, se mi s tímto názorem svěřil jednoho krásného jarního dne, když se posadil k internetu a četl komentáře na českých webových stránkách a nestačil se divit. Čelist mu tehdy doslova spadla na zem a oči měl vytřeštěné hrůzou. Po letech  sedím u počítače a ani já nevycházím z údivu. Ta  náhoda, že i Němci, potažmo Rakušáci ,vnímají slovo lama negativně, je úsměvná a z lingvistického hlediska jistě zajímavá, mně spíš ale vadí, že ten mladík měl vlastně pravdu…