Moje výlety vážně nevážně

Na tomto místě měl být původně úplně jiný článek. Chystala jsem se rozepsat o krásách Plzně, malinko se zmínit i o její historii, zkrátka, měl to být další a nikoli poslední v řadě spousty nudných článků. Jenže to bych nesměla zažívat stále se opakující noční můru. Jmenuje se jízda vlakem.

Malá imprese aneb "Na dušičky pozor dejte,…

…do mechu v lese si nelehejte…" zpívá se v jedné písničce .

Už je zase tady, ten čas, kdy se duše zemřelých mohou vrátit zpět na náš svět a kdy se hrobové otevírají . A tak se většina lidí snaží pojistit a víc než kdy jindy se věnují údržbě hrobů. Žádné jiné roční období není tak populární pro návštěvu hrobů, jako přelom října a listopadu…

A tentokrát se vyvedlo i počasí. Opravdové dušičkové. Tedy většinou pošmourno, kdy celý den vane studený a nepříjemný vítr a padá drobný a studený deštík, který promění našedlý prach na cestách v bláto, a to jen za jediným účelem - aby Vám ušpinilo boty a pocákalo nohavice, než se líně odplazí do nejbližšího kanálu. Teploty se přes den vyšplhají tak akorát k osmi stupňům, v nížinách k jedenácti, ale ne výš, protože už na to nemají sílu. Listí na stromech už dávno změnilo barvu ze zelené na hnědou a zbytky zplihle visí na olezlých větvích stromů. Tohle listí je vlastně všude, nejen na stromech, ale i pod nimi, určitě se nějaké najde přilepené i na podrážce Vaší boty. Pomalu tleje a vzduch je prosycen oním hnilobným zápachem, tak typickým pro tuhle roční dobu. Stále je šero, vše je ospalé a smutné. Aby ne, když je vlastně celý den večer. Tohle počasí útočí na lidskou psychiku, nutí k nostalgii a vyzívá k depresím a jeden by se vůbec nedivil, kdyby v pravé poledne potkal nějakou tu bytost z jiného světa, jak si vychutnává procházku za soumraku.

Ale dušičkové počasí má i svou druhou stránku. Není tak zjevná, ale je o to krásnější. Ukazuje se jen sporadicky, jakoby se styděla. Uvidíte ji jen vzácně, když vítr zafouká opravdu silně a rozežene šedivé mraky, aby na chvíli zesvětlaly do barvy slonové kosti a aby na chvilku, opravdu jen na malinkou chvilku, vykouklo slunce, značně pobledlé, ale stále žluté. V tu chvíli nastane nádherná změna. Hnědé listí náhle zezlátne (nebo zčervená) a vznáší se ve vzduchu. Celá krajina je najednou zlatá a zasněná, tajemná a nová. Lidé si na malou chvíli uvědomí výjimečnost celého světa a vnímají tu neuvěřitelnou radost ze života, která se skládá hlavně z nicotných, ale nedocenitelných maličkostí. Děti v tu chvíli hledají elfy a víly, jestli náhodou netančí mezi listím a zkoumají, jestli se sádrový trpaslík na dvorku nepohnul.

Tyhle chvíle nastávají většinou večer, kdy slunce rychle změní barvu do červené a pak zmizí za obzorem. Včera jsem tuhle chvíli prožila cestou ze školy. Ač to neumím, měla jsem chuť si zpívat, jen nějakou pomalou, klidnou písničku. Jakási světlovlasá dívka se mě otázala na cestu. Poradila jsem jí, ona mi poděkovala a obě jsme šly vlastní cestou. Ani mi nepřišlo divné, že má na sobě jen lehké šaty, že není obutá a že listí pod jejíma nohama vůbec nešustí, jako to dělá pod mýma.

"…světy se prolnou, na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky…" přeji klidné prožití dušiček a šťastný Halloween …

Špatný nápad

Co k tomu dodat...

https://www.kawaiinot.com/2006/06/13/bad-idea/

Ach, ten Darwin

Jak většina z Vás jistě ví, cesty osudu jsou velmi nejasné a klikaté a osud sám je svině a zahrává si s námi, jak se mu zachce. Mě můj osud zavál do západočeské metropole ležící na soutoku čtyř řek - jedna je zásaditá, druhá kyselá, třetí sladká a čtvrtá slaná a ze všech dohromady se tu vaří pivo - ale to jen tak na okraj. Ačkoli stále jen nadávám a stěžuji si, ve skutečnosti nemám na co. Bydlím na koleji, postavené v oblasti, kde v prvohorách rostly přesličky a od druhohor až do začátku minulého století tam byl les. Pak se tam dostala civilizace a v 50. - 60. letech postavila naše úžasná králíkárna. Nestěžuji si, nemám na co. Vzhledem k tomu, že je to typický příklad socialistického bydlení, je tam nádherně - dva lidé na pokoji, teplíčko (a občas taky smrádek), vlastní koupelna, kterou sice sdílíme se sousedním pokojem, ale FURT MNOHEM LEPŠÍ než chodbáč.

Chtěla bych psát...

...ale nevím o čem. V poslední době se toho seběhlo tolik, těch událostí, o kterých si říkáte "Jo, o tomhle napíšu, to stojí za to." Popravdě, seběhlo se toho až moc. Každý den se toho "seběhne" až moc. Moje úžasné nápady na články pak končí jako nechutná změť čehosi, která je pak v mé hlavě hozena do fiktivního koše. A ten se vyprazdňuje každý večer. Výsledek? Říká se tomu autorský blok. Chuť psát, přehršel nápadů a nic z toho. Už mě to nebaví, tohle nepsaní. Chtělo by to jeden jediný den, kdy bych přišla, kodila tašku do kouta a znuděně si řekla: "Nic zvláštního se nestalo..."

Nová škola, nové město, nové vše

Tak po delší době zase malý článeček, spíše taková omluva, výmluva a vysvětlení, i když pofidérní. Delší dobu jsem se neohlásila, stěhovala jsem se na kolej a momentálně si stále ještě prožívám první týden na vysoké škole...popravě, spíš stále ještě vstřebávám zážitky a rozcházím šoky, které denně zažívám při přednáškách. Až to trochu vstřebám, určitě se zde podělím o své zážitky.

No, to je vše. Velice děkuji svým dvěma čtenářům, které neodradila má nečinnost.

Zvláštní moment

Každý člověk, ne, každý živý tvor ho má. Ten zvláštní moment, na který se těší jako malé dítě a neví proč. Nic zajímavého na něm není. Je docela obyčejný a přece zvláštní.

Pro mě je tím momentem svítání. V jakékoli roční době, ale nejlépe v létě. Nikdy není stejné, vždy se dočkám něčeho nového. Nerada vstávám za tmy, ale miluji tu chvíli těsně před svítáním. Je vědecky dokázáno, že noc je nejstudenější těsně předtím, než se na východě objeví krhavě rudé slunce, v naší zeměpisné šířce často v hávu temně fialových mraků. Je to chvíle, kdy i ptáci, kteří třeba v létě zpívají i v noci, zmlknou, jako by se báli, že den jinak nepřijde. Umlkne i hmyz a nastane totální ticho, dokonce ani nevane vítr. Je to ten moment, "...kdy světlo pluje a kouzla jsou možná. Stvoření na chvíli zatají dech..." Ta krátká chvilka většinou proběhne bez kouzel, bez zázraků, bez zvláštních příhod. Slunce vykoukne zpoza obzoru, začne stoupat a blednout. Z karmínově červeného kola se stane pomerančově oranžový disk a z něj žlutý (a někdy i bílý)kotouček. Práci začnou znova zpívat, padne rosa, zafouká vítr. Svět Začne pulzovat životem.
Jsem beznadějný spáč, proto tenhle moment nejčastěji prospím. Dlouhá léta pro mě nebyl ničím zvláštním, byl to jen obyčejný přírodní jev. Až celkem nedávno jsem si ji začala cenit. Tu malou chvíli absolutního ticha a nejčernější tmy,kdy hvězdy svítí nejjasněji,než se vytratí, kdy je vzduch nejčistší a nejvoňavější. Když se nadechnete, cítíte, jak Vám plní plíce a prostupuje do těla. Je vlhký a příjemně chladivý a je požitek ho dýchat. A právě v onu chvíli zažívám onen stav mysli, kterému se říká zadost ze života. Je to jedna z těch všedních věcí, které dělají můj život tak zajímavým…
Tady se zastavím a už nebudu tu myšlenku dále rozvádět. Dál už je jen městský smog a pach výfukových plynů. Dál už je jen všední a šedivý den, jen nepravidelně něčím ozvláštněný, hektický a úmorný. Přesto musí přijít, aby po něm přišel večer se západem slunce, pak noc a po ní, aby nastalo nové, ještě neviděné svítání. Aby paprsky měkce ozářily svět. Dál už se bojím jít, byť jen v myšlenkách. Zkrátka jsem si zamilovala ten moment, kdy se rodí nový den...