Posledních pár hodin řeším dilema, zda se o tento skvost podělit, nebo nepodělit. Řešení tohoto problému vidíte níže
úterý 20. ledna 2009
pondělí 12. ledna 2009
Tak zase jeden článeček…
Ahoj všem, kteří se rozhodli nezanevřít na tyto stránky i přes mou nečinnost. A jakou mám výmluvu? Docela otřepanou - školu. A taky spisovatelský blok, ano, už zase. Díky těmto dvěma indispozicím došlo k tomu, že než jsem našla vhodné přání k Vánocům, které bych sem umístila, rozsvítil se na obloze novoroční ohňostroj a než se mi podařilo zapnout počítač, je najednou polovina ledna. "Tempus fugit", řekl by zdatný latinář. Já nejsem zdatný latinář, a tak řeknu jen "čas kvapí".
Přesto do nového roku vstoupím s přáním všeho dobrého a s drobnými změnami:
1) Z položky "Kam ještě zaplout?" zmizel odkaz na archiv písniček. Po několika stížnostech stálé a věrné čtenářky (ano, už mám tři čtenáře, o kterých vím, že tyto stránky pravidelně navštěvují), jsem došla k závěru, že je zbytečné uvádět odkaz na stránky, které vyžadují registraci, by mohly plnit svůj účel.
2) Další drobná změna proběhla v rubrikách. Z rubriky s názvem "Školní výtvory" se staly "Oneshoty". Mám v úmyslu sem dávat jednodílné povídky, nejen z mé školní tvorby. Povídky na pokračování zatím neplánuji, ale uvidíme.
3) Došlo k přeorganizování menu. Zda k lepšímu, nebo k horšímu, to se ukáže až časem a proto Vás, milí čtenáři, prosím, aby jste se k tomu vyjádřili.
Samozřejmě se můžete vyjádřit i k ostatním změnám. Toto je zatím vše. Mějte hezký den
Přesto do nového roku vstoupím s přáním všeho dobrého a s drobnými změnami:
1) Z položky "Kam ještě zaplout?" zmizel odkaz na archiv písniček. Po několika stížnostech stálé a věrné čtenářky (ano, už mám tři čtenáře, o kterých vím, že tyto stránky pravidelně navštěvují), jsem došla k závěru, že je zbytečné uvádět odkaz na stránky, které vyžadují registraci, by mohly plnit svůj účel.
2) Další drobná změna proběhla v rubrikách. Z rubriky s názvem "Školní výtvory" se staly "Oneshoty". Mám v úmyslu sem dávat jednodílné povídky, nejen z mé školní tvorby. Povídky na pokračování zatím neplánuji, ale uvidíme.
3) Došlo k přeorganizování menu. Zda k lepšímu, nebo k horšímu, to se ukáže až časem a proto Vás, milí čtenáři, prosím, aby jste se k tomu vyjádřili.
Samozřejmě se můžete vyjádřit i k ostatním změnám. Toto je zatím vše. Mějte hezký den
čtvrtek 18. prosince 2008
Maskovaná polemika
Můj bývalý spolužák na svém blogu píše: " ...máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy…" Větu jsem si vypůjčila z jeho úvahy o přetvářce a poznávání lidí. Nebudu zde dále rozvádět téma článku, ostatně můžete si ho přečíst tady. Podotknu k tomu jen tolik, že na tom něco bude.
Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.
I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.
Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.
Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.
Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.
I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.
Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.
Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.
neděle 23. listopadu 2008
Moje výlety vážně nevážně
Na tomto místě měl být původně úplně jiný článek. Chystala jsem se rozepsat o krásách Plzně, malinko se zmínit i o její historii, zkrátka, měl to být další a nikoli poslední v řadě spousty nudných článků. Jenže to bych nesměla zažívat stále se opakující noční můru. Jmenuje se jízda vlakem.
pátek 31. října 2008
Malá imprese aneb "Na dušičky pozor dejte,…
…do mechu v lese si nelehejte…" zpívá se v jedné písničce .
Už je zase tady, ten čas, kdy se duše zemřelých mohou vrátit zpět na náš svět a kdy se hrobové otevírají . A tak se většina lidí snaží pojistit a víc než kdy jindy se věnují údržbě hrobů. Žádné jiné roční období není tak populární pro návštěvu hrobů, jako přelom října a listopadu…
A tentokrát se vyvedlo i počasí. Opravdové dušičkové. Tedy většinou pošmourno, kdy celý den vane studený a nepříjemný vítr a padá drobný a studený deštík, který promění našedlý prach na cestách v bláto, a to jen za jediným účelem - aby Vám ušpinilo boty a pocákalo nohavice, než se líně odplazí do nejbližšího kanálu. Teploty se přes den vyšplhají tak akorát k osmi stupňům, v nížinách k jedenácti, ale ne výš, protože už na to nemají sílu. Listí na stromech už dávno změnilo barvu ze zelené na hnědou a zbytky zplihle visí na olezlých větvích stromů. Tohle listí je vlastně všude, nejen na stromech, ale i pod nimi, určitě se nějaké najde přilepené i na podrážce Vaší boty. Pomalu tleje a vzduch je prosycen oním hnilobným zápachem, tak typickým pro tuhle roční dobu. Stále je šero, vše je ospalé a smutné. Aby ne, když je vlastně celý den večer. Tohle počasí útočí na lidskou psychiku, nutí k nostalgii a vyzívá k depresím a jeden by se vůbec nedivil, kdyby v pravé poledne potkal nějakou tu bytost z jiného světa, jak si vychutnává procházku za soumraku.
Ale dušičkové počasí má i svou druhou stránku. Není tak zjevná, ale je o to krásnější. Ukazuje se jen sporadicky, jakoby se styděla. Uvidíte ji jen vzácně, když vítr zafouká opravdu silně a rozežene šedivé mraky, aby na chvíli zesvětlaly do barvy slonové kosti a aby na chvilku, opravdu jen na malinkou chvilku, vykouklo slunce, značně pobledlé, ale stále žluté. V tu chvíli nastane nádherná změna. Hnědé listí náhle zezlátne (nebo zčervená) a vznáší se ve vzduchu. Celá krajina je najednou zlatá a zasněná, tajemná a nová. Lidé si na malou chvíli uvědomí výjimečnost celého světa a vnímají tu neuvěřitelnou radost ze života, která se skládá hlavně z nicotných, ale nedocenitelných maličkostí. Děti v tu chvíli hledají elfy a víly, jestli náhodou netančí mezi listím a zkoumají, jestli se sádrový trpaslík na dvorku nepohnul.
Tyhle chvíle nastávají většinou večer, kdy slunce rychle změní barvu do červené a pak zmizí za obzorem. Včera jsem tuhle chvíli prožila cestou ze školy. Ač to neumím, měla jsem chuť si zpívat, jen nějakou pomalou, klidnou písničku. Jakási světlovlasá dívka se mě otázala na cestu. Poradila jsem jí, ona mi poděkovala a obě jsme šly vlastní cestou. Ani mi nepřišlo divné, že má na sobě jen lehké šaty, že není obutá a že listí pod jejíma nohama vůbec nešustí, jako to dělá pod mýma.
"…světy se prolnou, na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky…" přeji klidné prožití dušiček a šťastný Halloween …
sobota 25. října 2008
úterý 14. října 2008
Ach, ten Darwin
Jak většina z Vás jistě ví, cesty osudu jsou velmi nejasné a klikaté a osud sám je svině a zahrává si s námi, jak se mu zachce. Mě můj osud zavál do západočeské metropole ležící na soutoku čtyř řek - jedna je zásaditá, druhá kyselá, třetí sladká a čtvrtá slaná a ze všech dohromady se tu vaří pivo - ale to jen tak na okraj. Ačkoli stále jen nadávám a stěžuji si, ve skutečnosti nemám na co. Bydlím na koleji, postavené v oblasti, kde v prvohorách rostly přesličky a od druhohor až do začátku minulého století tam byl les. Pak se tam dostala civilizace a v 50. - 60. letech postavila naše úžasná králíkárna. Nestěžuji si, nemám na co. Vzhledem k tomu, že je to typický příklad socialistického bydlení, je tam nádherně - dva lidé na pokoji, teplíčko (a občas taky smrádek), vlastní koupelna, kterou sice sdílíme se sousedním pokojem, ale FURT MNOHEM LEPŠÍ než chodbáč.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)