Nesnáším loučení

Nesnáším, asi pro to, že se loučit neumím. Dřív jsem neměla s kým se loučit. Když vás nikdo nevítá, a nejste nikde přijatí, také se s vámi z pravidla nikdo neloučí. Já dlouhou část svého života nikde vítaná nebyla, a tak mi odpadly starosti s loučením. Odpadly emoce, trapné ticho, mokré ruce, které je potřeba si podat a smutek, nedej bože, vzpomínky. Nikdo vám nebude chybět a vy také nechybíte nikomu. Svým způsobem je být outsiderem vlastně svoboda.

Jedno smutné zjištění,...

…že aikido pramení ze srdce.  A bolestivé konstatování, že mé srdce je zraněné a bolí, bože všemohoucí, jak moc bolí.

Jak má potom být moje aikido dobré?

Hudba na blogu končí (alespoň prozatím)

Ano, je to tak. Po téměř deseti letech ukončily provoz internetové stránky Grooveshark.com, které nabízely sdílení hudby pomocí malého přehrávače. Jelikož jsem zatím nenašla žádnou jinou stánku, která by 1) umožňovala takto sdílet hudbu a 2) vyhovovala mým nárokům, budete se muset obejít bez muziky. Alespoň do doby, než najdu vhodnou náhradu...

Rákosníček á la Macuo Bašó

V mlze rybníček,

Žbluňk, hrk,

podivuhodný mužíček.

Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Jedna z kanceláře

Malý Buddha na mém stole,

on je v klidu,

a já v jenom kole.

Malý buddha medituje v zazenu

a já nevím,

kde ten jeho klid seženu.

Malý Buddha s aurou míru,

znamení,

že nemám ztrácet víru...

Aikido? Co to je?

Profláklo se o mně v práci, že dělám aikido. Nejprve jen mezi pár lidmi, kteří mně buď okamžitě odsoudili, že je to násilný sport a násilí se jim nelíbí, nebo mi řekli, že bojová umění obecně jsou téma, které je neoslovuje. Nezájem ze strany druhé skupiny jsem přijala mnohem lépe než té první. Kdo zná aikido, tak pochopí, proč. Bylo ovšem dáno, aby se o mně tato skutečnost roznesla po celém podniku, a tak už se mi několikrát stalo, že mně zastavili kolegové a kolegyně na chodbě a ptali se blíž, co to je, a jaké to je. Jejich zájem mne upřímně překvapil. Po předchozích reakcích jsem ho nečekala. A také mně trochu vyděsil, protože jsem zjistila, že i když vím moc dobře, co to je aikido, nedokážu to stručně a jasně říct člověku, který o aikidu nemá ani páru, maximálně někde slyšel nebo četl, že to je to, co dělá Steven Seagal.