pondělí 19. října 2009

Absolutní tragédie

Kdysi, ještě na základní škole, se nás učitelka zeptala, co považujeme za nejsmutnější možnou představu. Proč to chtěla vědět, netuším. Asi si vyráběla jakýsi soukromý psychologický posudek na každého z nás, protože se nás ptala jednoho po druhém a pak si cosi psala do svého sešitu. Mě si nechala úplně na konec. Z nějakého důvodu mě v abecedě přeskočila a vrátila se ke mně až jako k poslední.


"No a co ty? Co je podle tebe opravdu hodně smutné?" Mí spolužáci už vyjmenovali všechno, co mě mohlo napadnout, od kočky, co jí chybí noha, až po ptáče vypadlé z hnízda. "No? Určitě vymyslíš něco, co ještě nikdo neříkal," valila na mě ta sůva oči a pořád se zvětšovala a já jsem se pořád zmenšovala. Všichni mí spolužáci se na mě posměšně dívali a já nevěděla.

Nakonec mě to napadlo. "Smrt klauna!" Vykřikla jsem to, šťastná, že mě napadlo něco, co nikdo ve třídě nevymyslel a hrdá, že mě teď učitelka pochválí. Špatně! Když si uvědomím, jaké bezmocné a bláhové dítko jsem tenkrát byla. Nastalo hrobové ticho. Pak celá třída doslova explodovala smíchy. Všichni si ukazovali na mě.

"Ty nemáš ráda klauny?!" zeptala se učitelka.  "Klauni nemůžou umřít!!" začala na mě ječet spolužačka. "Jo," přidal se spolužák, "žádnej klaun nikdy neumřel," pokračoval, "seš divná!" O přestávce mě učitelka odvedla do sborovny a vysvětlovala mi, že na smrt myslí jenom blázni a že to jsou špatné myšlenky. Vlastně mi řekla, že jsem asociál. A řekla to později i mým rodičům. A já jenom dělala to, co se po mě chtělo. Ta ženská se po mě prostě vozila.

Uplynula léta a já na to úspěšně zapomněla. Úspěšně jsem si zvykla na to, že "jsem divná" a že vyčuhuji z davu o žirafí krk. A pak jsem si na to zase vzpomněla. Na tu potupu, na tu bolest. Proč? Nemám ponětí. Nerada na to vzpomínám. Nerada vzpomínám na cokoli. V mojí minulosti není moc šťastných vzpomínek. Proto nechodím na třídní srazy. Alespoň ne na ty s lidmi ze základky. Na střední mám vzpomínky neutrální. Moje první opravdu šťastná vzpomínka, která má co dočinění se spolužáky, je něco málo přes rok stará.

A co Vy? Co považujete za opravdu smutnou věc? A opravdu klaun nemůže umřít? Ale představte si to. Co může být smutnějšího, než mrtvý klaun? Doveďme tuto představu do absurdna. Klaun zemřel. V dnešní podivně nevyzpytatelné době nejspíš na předávkování prášky, na alkohol, vyberte si, co je Vám libo. Leží na zemi v té podivné póze skrčence a na tváři má rozmazaná líčidla, kousek od něj láhev od nějakého levného alkoholu. Kolem jeho "kolegové", krotitel a jeho bezzubý lev, věštec a pomačkané karty, provazolezec trpící závratí.

Asi jsem divná, asi jsem asociál. Ale řekněte mi: Když zemře ten, kdo je symbolem veselí, ten kdo nosí smích a radost, nezmizí s ním všechno veselí? Kdo potom tu radost rozdává, když už tu klaun není? Možná, že proto je klaun, nebo třeba pohádkový kašpárek, nesmrtelný. Alespoň pro děti. A co vy? Máte rádi klauny? Nebo se jich bojíte? Kdo zabil klauna? Bratrstvo Kočičí pracky? Zapadnu někdy do davu? A co na to Jan Tleskač?...

4 komentáře:

  1. Moc pěknej článek, co k němu dodat, snad jen to, že mojí maličkosti by to bylo víceméně šumák, kdyby klaun umřel, mě spíš vždycky děsili, než rozesmívali.

    OdpovědětVymazat
  2. Mě by smrt napadla jako úplně první věc. Nevím, co té učitelce hrabalo. Pokud jí nepřijde jako nejsmutnější věc na světě třeba smrt mámy, táty, sourozence, tak je divná ona... A basta.
    Všechno se dá spravit, všechno se dá zvrátit, ale mrtvého příbuzného/kamaráda člověku už nikdo nevrátí a to teprve bolí... Ne, nějaké ptáče vypadlé z hnízda - to snad vezmu a vrátím ho tam a nebudu se jen blbě koukat, jak se trápí.

    Tak ti, co myslí na smrt, tak jsou asociálové a divní... Tak to se mezi ně vesele hlásím, protože se alespoň cítím jako člověk.

    Myslím, že na tvé připomínce nebylo nic špatného, já bych taky automaticky začala něco o smrti. Navíc umřít je nejpřirozenější a nejsmutnější věc na světě, a nechápu, proč ji někteří naprosto tabuizují - asi si nechtějí uvědomovat, že taky jednou umřou, protože se bojí.
    Ale myslím, že myšlenky na smrt jsou přirozeností lidské existence, a že je z toho nějaká učitelka potentovaná strachy a proto si z tebe dělá srandu, nad tím teda nemůžu než kroutit hlavou...

    OdpovědětVymazat
  3. Tak ono takových "asociálů" běhá po světě mnohem víc.

    Nejspíš jí šokovalo, že mě napadla zrovna smrt kaluna. Kdybych jí tenkrát řekla třeba smrt mýho pejska, nebo něco podobného, možná, že by to vzala, ale ten klaun...

    A k učitelce samotné, no, ona zkazila život spoustě lidem, já z toho ještě vyvázla s celkem "zdravou kůží". Mám štěstí, že jsem tenkrát byla moc naivní na to aby se mě to nejak dotklo a většinu zážitků s ní jsem zapomněla. Spíš mě udivuje, že se čas od času vyskytne něco, co mi to zase připomene...

    OdpovědětVymazat
  4. Výborně napsaný článek! Já považuji za nejsmutnější věc něco, co se děje každý den. Není to smrt ani kočičky bez nožiček ani ptáčata vypadlá z hnízda, je to něco mnohem mnohem horšího...

    Vlastně pro to ani neexistuje název, já a pár mých blízkých přátel tomu říkáme pracovně "zovcovatění". Jde o to, že každý člověk je svým způsobem originál, přičemž problém nastává v pubertě (ale i později), kdy se mladiství snaží nevyčuhovat z davu, ale splynout s ním, ztratit vlastní suverenitu a odevzdat ji aktuálně uctívané modle (rozuměj styl, který žijí lidé kolem mě a jsou "in"). Takové lidi, kteří jdou ve stádu, nazývám "ovce", vlastnost samotnou pak Hermann Hesse nazývá "stádnost".

    Nejsmutnější tedy je, když se člověk dobrovolně a bez boje vzdá svoji originality ve prospěch stádnosti, stane se z něj ovce bez vlastního názoru, zkrátka zovcovatí. A to je něco, co po tobě tenkrát nejspíš chtěla i ta učitelka...

    Maqi

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!