Každý den stávalo se tomu,
když jsem vycházela z domu,
já potkávala dívku.
Ona se podobala kvítku,
co na něj čekala,
až rozkvete.
V tichu a sama hlídala keř růžový.
Snad hnána byla snama, když čekala,
až znachoví.
Prstíky drobné nebály se trní,
když laskaly to poupě,
co vykvetlo by v růži,
již svět ještě neviděl.
Však někdo utrh´ růži,
než kvítek dívku potěšil.
Snad zalíbil se muži,
co láskou k ženě žil.
A tak tam dívka stála sama
a z nebe padal déšť.
Ta dívka, sny snad hnána,
tam stojí ještě teď.
Ale nikdo z nás ji nevidí.