Každý den stávalo se tomu,
když jsem vycházela z domu,
já potkávala dívku.
Ona se podobala kvítku,
co na něj čekala,
až rozkvete.
V tichu a sama hlídala keř růžový.
Snad hnána byla snama, když čekala,
až znachoví.
Prstíky drobné nebály se trní,
když laskaly to poupě,
co vykvetlo by v růži,
již svět ještě neviděl.
Však někdo utrh´ růži,
než kvítek dívku potěšil.
Snad zalíbil se muži,
co láskou k ženě žil.
A tak tam dívka stála sama
a z nebe padal déšť.
Ta dívka, sny snad hnána,
tam stojí ještě teď.
Ale nikdo z nás ji nevidí.
Nepiš básně...nedají se číst...
OdpovědětVymazatDraimi_q-.-p_
Jednoduchá pomoc - prostě to nečti, hotovo.
OdpovědětVymazatJá naopak musím říct, že je to básnička pěkná, plná zajímavých obrazů. Sama nemám básnické střevo, tak si můžu básně akorát číst a tuhle bych si klidně dokázala představit i ve zpívané formě.
OdpovědětVymazatJinak slečna či mladík výše by si měl/a přečíst nějaké rádoby umělecké básně, o kterých se dneska musí děcka učit ve škole - pak teprve posuzovat, co se dá a nedá číst.
Podle mě prostě není nad libozvučný a snadno stravitelný text, ať jsem proto třeba kulturní barbar.
Moc pěkná basen povedla se ti.
OdpovědětVymazatjo jo a nebo to co dokažu stvořit ja
asi to bude anonimni rypal jen :-)