sobota 18. září 2010

A zase jedna ze života

Život je někdy pes. A tak se stane, že se pohádáte s přítelem, se kterým dosud všechno klapalo. A zatímco on si odejde do hospody, ona zůstane doma. V rozrušení se rozhodne odjet někam pryč, a tak sedne do auta a se slzami v očích vyrazí na cestu. A jak tak jede a bulí, uvědomí si najednou, že ho strašně miluje a že bez něj nemůže být. A tak mu chce zavolat a říct mu to. A jak tak volá, mobil jí vypadne z ruky. A tak se pro něj ohne. A ve chvíli, kdy se ohne, strhne volant doleva. A jak strhne volant, narazí se svou bílou dodávkou do protijedoucího modrého auta. Takové bouračky se ve světě stávají každou chvíli. Asi bych o ní ani nepsala, kdybych v tu chvíli neseděla právě na zadním sedadle onoho modrého auta.


O oné otřesné události, která potkala mě, moji sestru a mé rodiče, když jsme se vraceli z docela příjemně stráveného dne u babičky, toho moc vypovědět nemůžu. V klidu jsem si klimbala na zadním sedadle, když v tu chvíli se mi kolem očí prohnala bílá šmouha. Naše auto poskočilo směrem doprava. Protijedoucí auto nám urvalo zrcátko a zničilo celý levý bok. Dvě rány. Nápravy se hnuly a vzadu praskla pneumatika. Třetí rána. Mně se to slilo všechno do jedné velké exploze. Zasmrděla pálená guma. Následoval všeobecný zmatek, úleva po zjištění, že jsme všichni živí a zdraví, a volání policie.

Dál už si pamatuji jen žaludeční nevolnost, nekontrolovatelný třas a chuť někomu zakroutit krkem. Policisté přijeli celkem rychle. Řidičku, která do nás nabourala, která (u sebe) neměla papíry a která určitě nejela předepsanou rychlostí, chytili. Ona vypověděla onen "dojemný" příběh a přiznala se.

Auto nám předevčírem vrátili ze servisu. Opravené, nově nalakované. Máme z toho všichni radost. A přece jme z toho stále vykolejení. A asi budeme ještě hodně dlouho.

3 komentáře:

  1. Hlavně, že jste všichni živí a zdraví. Ale ta řidička by opravdu zasloužila přes čumák.
    Já tedy neřídím, ale co vím, tak se nedoporučuje řídit, když je člověk příliš rozrušený. To už samo o sobě je jako říct si o napálení do stromu. Slzící oči taky nejsou zrovna spolehlivá čidla. Já tedy nevím, ale vytřepaná a ubrečená bych si netroufla sednout ani na kolo.
    Ten mobil je další věc - nechápu, jestli celá věc vždycky TAK MOC hoří, že to nemůže počkat dvě minuty, aby člověk přistavil ke krajnici. Ten zákon je tu asi jen pro srandu králíkům.
    Dojemný příběh, nedojemný příběh, tohle mohlo někoho stát život, jen proto, že někdo jiný nepřemýšlí, než vleze za volant. Kdyby se šla místo toho třeba projít, nic takového se stát vůbec nemuselo.
    Hlavně doufám, že tímhle jste si bouračky vybrali až do konce života, a přeju vám, ať vás žádná další už nepotká.

    OdpovědětVymazat
  2. Mně ze všeho nejvíce zaráží ta arogantnost některých řidičů a jejich přístup "to se mě netýká, to se mi nemůže stát"

    OdpovědětVymazat
  3. Připojuji se ke gratulacím k přežití.
    Tak mě tak napadla myšlenka, o které již psal pan Blecha ve své Filosofii. Popisuje svou myšlenku na skutečném případu jedné rodinky, která se stejně jako každé ráno chystá do práce, děti do školy, matka připravuje snídani, zkrátka takové normální ráno. Dítě rozlije mléko, matka to uklízí, otec zapomíná klíče od auta v domě a vrací se pro ně, než konečně vyjedou ve svém autě do města. Když projíždějí pod mostem, stane se něco zvláštního: na mostě jede kamion s přívěsem; dráha přívěsu vybočuje, až nakonec přívěs přepadává přes zábradlí dolů na silnici pod mostem, po které jede právě naše rodinka, strhávajíc s sebou celý kamion. Z té rodiny nikdo nepřežil, stejně tak řidič kamionu. Nyní se nabízí otázka, co by se stalo, kdyby dítě ráno nevylilo mléko, kdyby otec nezapoměl klíče, kdyby řidiče kamionu na své trase zbrzdila dopravní zácpa atd.
    Přemýšlej o tom!
    *Maqi*

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!