Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář.
Mám-li mluvit přímo o jednom z nich, Ichiru Shishiovi, pak přezdívka "strýček" opravdu sedí. Všichni se na něj těšíme jako malé děti, až přijede, a když přijede, stojí to vždycky za to. Krom dobré nálady, perfektního aikida a úžasného smyslu pro humor nikdy nezapomene ani na pár sladkostí. Nevozí jich moc, ale ti šťastní obdarovaní se vždy rádi podělí.
Náš strýček si na nás tentokrát vymyslel pěknou taškařici, totiž cvičení poslepu. Nejprve jsme všichni museli projít "zasvěcovacím rituálem". Se zavázanýma očima nás jednoho po druhém přivedl doprostřed doja, kde na nás čekal protivník. Na chvíli jsme si mohli sundat pásky přes oči, abychom si ho prohlédli. Pak jsme si museli zase oči zavázat a protivníkovi poslepu provést nějakou techniku. A pak znovu, s dalším protivníkem. To bylo ještě zpestřeno maskami, které na sobě protivníci měli. První měl masku klauna, druhý velice povedeného čerta. Absolutní většina reakcí tedy byla buď smích nebo leknutí.
Po téhle úvodní kapitolce přišlo na řadu samotné cvičení. Cvičili jsme ve dvojicích a ten, kdo cvičil techniku, měl zavázané oči. Techniky nebyly těžké, ale jen málo která mi šla. Po chvíli cvičení jsem vždy ztratila rovnováhu a orientaci a přepadla mě úzkost. Trénink se tak pro mě stal i bojem s vlastními démony, který, ač s přestávkami, trval čtyři dny. Bez očí vše vnímáte jinak.
Moji kolegové aikidsté se velmi brzy osmělili a začali si navzájem dělat naschvály. Vzít někoho se zakrytýma očima za ramena, několikrát s ním zatočit, říct mu "už jdu" a pak ho tam nechat bezmocně stát patřilo k těm nejčastějším taškařicím. Znamenalo to také skvělou příležitost pro strýčka, který mezi námi létal jako rogalo a s těmito nešťastníky cvičil. Ten údiv, když se dozvěděli, s kým že to právě praštili o tatami, ta radost, že je strýček pochválil a ten ruměnec na jejich tvářích, to jsou neopakovatelné momenty, které jsem taky měla to štěstí zažít na vlastní kůži.
Celý seminář se nesl v duchu obecného nadšení, provádění drobných kanadských žertíků, zimy, studené vody ve sprchách a strýčkova hřejivého úsměvu. Jak rychle začal, tak rychle bylo po něm. A tak nám nezbylo nic jiného, než vzít útokem hořickou trubičkárnu (protože jet do Hořic a nepřivést trubičky je skoro zločin), vrátit zapůjčená tatami judistům v Jičíně a vrátit se zpět do Plzně. Ještě dlouho budu vstřebávat zážitky, usmívat se při vzpomínce na to, jak jsme se vyblbli a postupně budu ujídat ze svých zásob trubiček. Snad mi do příštího semináře vydrží...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!