Po dešti

Jak víte a znáte z obsahu mého blogu, psaní recenzí a doporučení, resp. kritiky, nepatří mezi moje hlavní zájmy. A protože se můj vkus radikálně liší od toho většinového, nechávám si svá hodnocení většinou pro sebe. Po delší době jsem ale dospěla k názoru, že jsem narazila na film, který si zaslouží pár řádků, i když to bude mít do profesionální kritiky hodně daleko. "Zakopla" jsem o něj omylem na youtube, když jsem hledala něco úplně jiného, jak jinak. Tak se to stává ve většině případů, že největší poklad najdete omylem, dalo by se říci až nechtěně. Film má zhruba 90 minut, ale protože poslední dobou vedu celkem hektický život, trvalo mi to týden, než jsem ho dokoukala. Ale i přes neustálé vyrušování, odbíhání a nefungující titulky, stálo sledování tohoto filmu za to.

I.

Jako kapr koi,

plavu proti proudu.

Chtěla jsem být drak,

a zatím jsem plaz bez nohou...

Uklízím

Ano, pustila jsem se do úklidu, a to hned na několika úrovních. V pokoji doma, v pokoji na koleji, v počítači, ve své hlavě...zkrátka na vícero místech. Před pár dny jsem došla k závěru, že je to třeba. Ať jsem se podívala na jakýkoliv aspekt svého života, došla jsem k závěru, že je tam strašný bordel.

Večerní

Je už noc, Ty ležíš, hlavu na polštáři,
Jen lampa kreslí stíny na Tvé tváři.
Když tiše povzdechneš si, ptám se sama sebe, zda už spíš,
A jestli když se pohnu, jestli se probudíš.
Co zdá se Ti, když cukají Tvá oční víčka?
Jsem to já, kdo Ti vlasy ve snu víská?
Zdá se Ti nějaký krásný sen,
Nebo noční můrou sužován čekáš,
Až začne den?

Stala se mi včera jedna zábavná příhoda...

...a nedá mi to, se o ni nepodělit. Než se ale dostanu k samotné příhodě, budu muset začít trochu zeširoka: sešly se okolnosti, nějak se stalo, a já byla nucena začít pro komunikaci s kolegy z IESTE používat vedle emailu ještě Google+. Prostě zkoušíme něco nového. Proč ne, řekla jsem si, i když mě štvalo, že si musím založit profil na sociální síti, na kterou bych jinak ani nepáchla, a ač jinak užívám produkty Google velmi ráda, vypěstovala jsem si ke Googlu+ vědomou a cílenou averzi. Moje systematické odmítání G+ trvalo až do včerejška, kdy jsem si řekla, že když už ten zpropadený G+ mám, tak ho prozkoumám a aktivně vyzkouším, co na něm ostatní vidí a k čemu by mi mohl být dobrý. A zde se už dostáváme k jádru pudla.

Zase chvíli v klidu, ikdyž...ehm...no...

Tak mám za sebou další seminář aikido. Na čtyři dny jsem plánovala vypadnout ze stereotypu a urovnat si během padání na tatami myšlenky. Marně jsem doufala, že pár věcí během toho rovnání vypadne z hlavy úplně, pár se přerovná a sesype a věci se mi nebudou jevit tak blbě, jak se jevily. Úspěch se nakonec dostavil, ale jen částečně. A tak jsem jsi krom naraženého zadku, zmoženého zápěstí a boule na hlavě, přivezla v té hlavě docela zmatek a snad i zklamání...

tempus fugit...ale jak...

Ani nevím jak, najednou je druhý týden semestru. Mám už v "To do listu" napsáno tolik úkolů, referátů a seminárek, že se svým formátem začíná podobat toaletnímu papíru. Jednu věc vyřídím, další dvě se objeví. Začínám řešit diplomku - témata zveřejnili už minulý týden, ale děs, běs hrůza. U poloviny těch názvů ani nevím, o čem to je a z většiny té druhé poloviny se mi ježí vlasy děsem a zvedá žaludek hnusem (Wittgensteina fakt nedávám). A ono to přibejvá. Jakmile se objeví jedna povinnost, začnou okolo ní náhle emergovat povinnosti další, a to exponenciální řadou...