Normální cesta do práce

Náplasti, punčochy, sukně, sáčko a lodičky. Černý trenčkot, trochu staršího data, ale stále hezký. Pečlivě udělaný make-up a ještě trochu pečlivěji udělaný účes. To jsem já, na cestě do práce, když zrovna přijede vedení z Německa a máme s nimi celodenní meeting. K tomu ještě šátek, kabelka a deštník.

"Žádné setkání není náhoda...

osud Ti vždy postaví do cesty takového člověka, kterého právě potřebuješ potkat," říká jedno karmické moudro. A tak vždy potkáte toho, kdo Vás má něčemu naučit, s něčím pomoct nebo na něco připravit, a je to dobré.

No jo, ale co ta druhá stránka věci? Co když jste náhle osudem přiváti do cesty takovému člověku, kterého jste za nic potkat nepotřebovali? Hm?

Další velký milník v mém životě, který vlastně vůbec nenastal

Od malička slýchávám od v různých variacích frázi "počkej až budeš starší, to budeš…". Samozřejmě mě touto frází obšťastnují lidé "starší" a "zkušenější" než já, byť na tento svět vykoukli jen o pár minut přede mnou a zkušenější jsou také sotva, co by se za nehet vešlo. Případně tuto frázi obměňují větou "No jo, já když jsem na tom byl/a jako Ty, tak jsem taky...ale pak…a Ty to tak budeš mít taky, uvidíš…" Většinou to myslí dobře a chtějí mi ukázat, že až se přehoupnu přes nějakou tu svízel a překonám nějaký ten životní milník, bude se mi dařit mnohem lépe. A občas prostě jen chtějí machrovat a pochlubit se, že toho zažili o krapínek víc a jsou mnohem větší mazáci. Upřímně, závidím lidem, kteří si mohou říct "teď jsem překonal to a to a cítím se tak a tak." Ve svých dospělých letech si stále připadám jako malá a čekám, kdy přijde nějaký ten slibovaný milník, který až nastane, tak se budu cítit větší, dospělejší a líp…

Jak jsem pila čaj a jak jsem si zdobila misku

Mám poslední dobou tendence vymetat akce zaměřené na orientální, a hlavně na japonskou kulturu. Když jsem se tedy dozvěděla, že třetí květnový víkend se v plzeňské zoologické zahradě uskuteční Dny Japonské kultury,které připomínají vznik japonské kamenné zahrady právě v této zoo, měla jsem s programem jasno. Státnice - nestátnice, tohle jsem si nemohla nechat ujít.

Jak jsem dělala onigiri

S přítelem již delší dobu pošilháváme po japonské kuchyni. Nedávné návštěvy japonských dní v Praze a v Plzni nám dovolily ochutnat několik druhů suši a též být svědky jejich přípravy. A tak jsme začali pošilhávat po přísadách do oné světoznámé japonské delikatesy a přemýšlet o tom, že bychom si zkusili nějaké to suši utlapkat vlastními silami. Konečné rozhodnutí se do toho pustit padlo asi před týdnem, kdy v jednom nejmenovaném obchodním řetězci (který pochází z Anglie a jehož název je zkratka dvou jmen jeho zakladatelů) probíhala akce na asijská jídla a suroviny a všechny přísady se tak daly sehnat s opravdu velkou slevou. Místo suši jsme se ale rozhodli nejprve vyzkoušet jiné japonské jídlo, poněkud jednodušší na přípravu, tak zvané onigiri.

Podivný neklid...

Již delší dobu sleduji jakýsi neklid, společný všem mladým lidem. Při svých hojných cestách vlakem sleduji své vrstevníky - pár lidí jen o málo straších, než jsem já, více lidí oproti mně o malinko mladších a spoustu takových, kterým právě končí puberta - a připadám si ve srovnání s nimi strašně stará.

Japan fair na Harfě

Obecně se považuji za tvora spíše usedlého, samotářského a doslova antisociálního, nicméně občas mně to drapne a vyrazím mezi lidi. To byl i případ osmého března letošního roku, kdy se v Praze v galerii Harfa konal Japan fair. Nalákala mně možnost zkusit si šogi, kaligrafii a během vystoupení Malého divadla kjógenu ucucávat pravý japonský čaj. A samozřejmě mě lákala vidina nějakého toho japonského suvenýru.