Kam jsem to vlezla?

Začal čtvrtý týden semestru. Sedím v posluchárně a čekám, až začne přednáška. Kolem mě to hučí jako v úle. Každý tu někoho zná, každý se s někým baví. Diskutují o předmětech, o učitelích, probírají plány na odpoledne, na večer, na zítra. Jen já mlčím. Během celého měsíce se mi nepoštěstilo narazit na jedinou osobu, která by mi byla alespoň malinko sympatická a - hlavně - která by byla ochotná se se mnou vůbec bavit.

Vzhledem k oboru, který jsem si vybrala, se asi ani není čemu divit. Část předmětů mám s politology. Oni se v problematice integračních procesů pohybují jako doma a nechápou, jak to někdo může neznat. Když jim řeknu, že mé oborové zaměření se netýká ani politologie, ani mezinárodních vztahů, stávám se pro ně póvlem. Dívají se na mě jako na cosi, co jim omylem ulpělo na podrážce, odmítají se se mnou bavit a prostě mě ignorují.

Další část předmětů mám s archeology. Opět mi chybí potřebné znalosti z předchozího studia, ale zde alespoň není takový problém si souvislosti domyslet. Stačí dávat pozor na přednáškách. Pro archeology - tedy pro studenty - jsem jen o něco menší špína, než pro politology. Já jsem ten odpad, kvůli kterému musí přednášející vysvětlovat věci, které jsou přeci banální a nemůže se pak věnovat věcem opravdu důležitým. Alespoň mají tolik soucitu, že mi poradí, kde dohnat mezery ve vzdělání. Ale štvu je, protože jsem ta, komu stačí jen znalosti z přednášek. Oni mají ještě kopec knih.

Třetí blok mých předmětů je blok filozofický. Ani filozofové mě mezi sebe nepřijali, z výkladu na přednáškách se jim ale škvaří mozek stejně jako mně, a tak se alespoň nepovyšují. Mám zde tedy jistou naději, že zaryté mlčení z jejich strany je jen projevem toho, že se neznáme, a že se to může brzy změnit.

Poslední blok předmětů je blok jazykový. Konečně cítím pevnou půdu pod nohama. S gramatikou nemám problémy, slovíčka také znám, a tak jsem pro ostatní, kteří dost silně tápou, úhlavním nepřítelem číslo jedna. Jsem ale zároveň i tím jediným člověkem, který ví, o čem je v hodinách řeč a který je možná i schopný jim to vysvětlit a doučit případné mezery. V očích politologů, archeologů i filozofů tak náhle získávám na ceně.

Je ode mě asi dost hnusné, přiznat to takhle otevřeně, ale o přátelství ani jednoho z těchto skupin nestojím.  Jsou mi na to moc cizí, hlavně tím, jak uvažují. To, co chci, je určitý status quo. Najít pár lidí, kteří budou potřebovat moji pomoc a na oplátku pomohou oni mně. Pomohou mi přežít jeden rok studia oboru, který vlastně studovat nechci, abych pak mohla přejít na obor jiný. Představa jednoho roku stráveného v této atmosféře mně děsí. Ale jestli se mi můj cíl splní, pak se absolvování tohoto očistce sakra vyplatí!