V dnešní době, kdy je absolvování alespoň základního kurzu považováno za samozřejmou součást středoškolského vzdělání, se nadpis může zdát poněkud divný. Ale je to tak. V době, kdy jsem studovala střední školu, mě do tanečních nevzali. Ne pro to, že bych byla nějaký podvratný živel a oni se styděli mě přijmout, ne pro to, že by nebylo místo. Ale pro to, že jsem neměla tanečního partnera. Zní to divně, ale je to tak. V Táboře a okolí je nedostatek chlapců, a tak je podmínkou přijetí do tanečních fakt, že se slečna musí přihlásit už v páru.
Moje neznalost společenských a jiných tanců mi nevadila až do maturitního plesu. Tehdy mě děda velmi zběžně naučil kroky na jakýsi ploužák, abych byla schopná absolvovat tanec s rodiči. A potom mi moje neumětelství zase dlouhou dobu nevadilo, tance nebylo potřeba. Ne, že bych si tanec - teď myslím opravdový společenský tanec, ne to přešlapování na místě - někdy nechtěla vyzkoušet, ale zkrátka nebylo s kým.
To už na štěstí není pravda. Osud mi do cesty postavil člověka s úžasným nadšením pro tanec, ze kterého se velmi brzy stal kamarád a následně i můj partner, nejen na parketě. První příležitost vyjít si zatancovat, se vyskytla krátce poté, co jsme se seznámili. Byl to studentský ples. Můj tehdy ještě jen kamarád mě s neuvěřitelným nasazením naučil několik tanců a onen ples tak pro mě byl zkouškou ohněm. Snad jsem v ní obstála.
Od onoho plesu už uteklo hodně vody. Bylo pořád co dělat - do školy, do práce, doma, na chatě...a tak se další příležitosti k tanci nenaskytly. Až nedávno mě přítel pozval na Věneček pořádaný taneční školou, kterou už 10 let navštěvuje. A byl tak hodný, že mi u té samé školy i sjednal, že jsem se před věnečkem mohla přijít podívat, jak vlastně taková taneční hodina probíhá.
Kurz pro začátečníky mi uběhl celkem rychle. Probírané tance jsem už díky přítelově snažení znala. Přesto pro mě byl tenhle kurz hodně poučný. Večer pokračoval kurzy pro pokročilé, kde jsem - a to přiznám beze studu - byla často bezradná. Tance jsem často buď vůbec neuměla, nebo na mě byly prostě rychlé. Bylo až neuvěřitelné, jak energičtí a jak úžasně naladění byli tamní stálí kurzisté a jak vřele mě přijali. Po večeru, který jsem sice neprotančila celý, ale jehož značnou část jsem strávila na parketě, mně vůbec nebolely nohy. Generálka na věneček dopadla dobře.
Věneček se konal hned druhý den. Bohužel, půlku času jsme strávili postáváním, přešlapováním a pomalým přesouváním se po sále. Večer patřil kurzistům a tak byl velkou část večera parket jen jejich. Když se na parket konečně dostali i prostí návštěvníci, byla už většina z nich opilá. Kapela navíc už ani nehrála taneční písně. Tančit se tedy moc nedalo, přesto jsme si ale věneček pořádně užili.
Děkuji taneční škole Jip Most manželů Pátkových , že jsem mohla přijít na jejich hodinu a všem kurzistům za vřelé přijetí, které tam na mě čekalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!