Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...

Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

Pokec s chatbotem

To jsme takle na hodině základů umělé inteligence naťukli téma chatbotů a toho, čeho jsou schopni. Krom toho, že spousta z nich je neurotických, sprostých a náladových, najdete mezi nimi také "Freudy" toužící po Vaší psychoanalýze nebo osobnosti s humorem...S jedním jsem si docela pokecala...

Ještě jednou na toulce českými kraji

Mezi přípravami do školy, stěhováním, zařizováním nového pokoje a hromadou dalších běžných starostí všedního dne, našla jsem přeci jen několik chvilek na výlety po výšinách a dolinách a vypravila jsem se až na druhý konec republiky, do Ústí nad Labem, konkrétně do tamní zoologické zahrady.

Filipika o "vědmách"

Když si trochu zasurfujete po webu, zjistíte, že internet je jich plný. Píší blogy, mají vlastní weby a stránky na facebooku. Některé se dokonce "vypracují" a píší do časopisů. Sbírají "krásné" obrázky, o které se pak pomocí sítě podělí se všemi, kteří o to stojí. Věnují se věštění, magii a léčitelství. Sepisují snáře, sbírají bylinky a nosí dlouhé volné šaty, pokud možno v černé. Strašně rády působí dojmem, jako kdyby se kolem nich vznášela tajemná aura, a trénují pohled, jako kdyby viděly víc, než může vidět normální smrtelník. Jo, a často také chovají kočky.

Letní toulky

Jak už to tak bývá, po dovolené zjistíte, že práce se sama neudělá a problémy se samy nevyřeší, a tak po chvílích doháním, co jsem zanedbala, zapomněla nebo slíbila. Stále ale nacházím ve svém harmonogramu dostatek času alespoň na krátké či malinko delší toulky naší vlastí a objevuji tak krásy svého regionu, ať už mému domovu blízké či vzdálené. Některá místa jsou nová, na jiná se po letech vracím a zjišťuji, že se hodně věcí změnilo.

Dobro došli v Orebiči part 2

S nadějí, že je již všechno v pořádku, rozhodli jsme se naplánovat nějaké výlety po okolí. Náš delegát nám jich nabídl celkem dost, mně osobně se však na žádný už od začátku nechtělo, zřejmě zapracovala únava po dlouhé cestě a nechuť se kamkoliv plahočit nebo se někde smažit 6 hodin na sluneční výhni. Po shlédnutí předpovědi počasí na příští dny jsme se ale usnesli, že přeci jen vyrazíme alespoň na půldenní výlet na Korčulu.