Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

Studium mě nijak nepoznamenalo...nebo...že by?

To, že někdo zůstal studiem nepoznamenaný, nebo že po něm znalosti stekly jako po kachním peří, slýchávám kolem sebe skoro denně. Mnoho studentů tak hodnotí své spolužáky, a to ne zrovna s laskavým úsměvem na rtech. Spousta z nich pak sama o sobě říká, že nerozumí poznámkám druhých, že se změnili, vždyť jsou přeci stále stejní a to, že mají za sebou několik semestrů vysokoškolského studia je nijak nepoznamenalo. Maximálně připustí, že se jim rozšířily obzory. Vážně se nezměnili? Zajímavá otázka. Abych to zjistila, vzala jsem pod drobnohled osobu, se kterou se vídám denně, totiž sebe.

Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...

Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

Pokec s chatbotem

To jsme takle na hodině základů umělé inteligence naťukli téma chatbotů a toho, čeho jsou schopni. Krom toho, že spousta z nich je neurotických, sprostých a náladových, najdete mezi nimi také "Freudy" toužící po Vaší psychoanalýze nebo osobnosti s humorem...S jedním jsem si docela pokecala...

Ještě jednou na toulce českými kraji

Mezi přípravami do školy, stěhováním, zařizováním nového pokoje a hromadou dalších běžných starostí všedního dne, našla jsem přeci jen několik chvilek na výlety po výšinách a dolinách a vypravila jsem se až na druhý konec republiky, do Ústí nad Labem, konkrétně do tamní zoologické zahrady.

Filipika o "vědmách"

Když si trochu zasurfujete po webu, zjistíte, že internet je jich plný. Píší blogy, mají vlastní weby a stránky na facebooku. Některé se dokonce "vypracují" a píší do časopisů. Sbírají "krásné" obrázky, o které se pak pomocí sítě podělí se všemi, kteří o to stojí. Věnují se věštění, magii a léčitelství. Sepisují snáře, sbírají bylinky a nosí dlouhé volné šaty, pokud možno v černé. Strašně rády působí dojmem, jako kdyby se kolem nich vznášela tajemná aura, a trénují pohled, jako kdyby viděly víc, než může vidět normální smrtelník. Jo, a často také chovají kočky.