Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Jedna z kanceláře

Malý Buddha na mém stole,

on je v klidu,

a já v jenom kole.

Malý buddha medituje v zazenu

a já nevím,

kde ten jeho klid seženu.

Malý Buddha s aurou míru,

znamení,

že nemám ztrácet víru...

Aikido? Co to je?

Profláklo se o mně v práci, že dělám aikido. Nejprve jen mezi pár lidmi, kteří mně buď okamžitě odsoudili, že je to násilný sport a násilí se jim nelíbí, nebo mi řekli, že bojová umění obecně jsou téma, které je neoslovuje. Nezájem ze strany druhé skupiny jsem přijala mnohem lépe než té první. Kdo zná aikido, tak pochopí, proč. Bylo ovšem dáno, aby se o mně tato skutečnost roznesla po celém podniku, a tak už se mi několikrát stalo, že mně zastavili kolegové a kolegyně na chodbě a ptali se blíž, co to je, a jaké to je. Jejich zájem mne upřímně překvapil. Po předchozích reakcích jsem ho nečekala. A také mně trochu vyděsil, protože jsem zjistila, že i když vím moc dobře, co to je aikido, nedokážu to stručně a jasně říct člověku, který o aikidu nemá ani páru, maximálně někde slyšel nebo četl, že to je to, co dělá Steven Seagal.

Zase jedna story za života, kterou bych si byla bývala klidně odpustila…

Stala se u mě doma dnes taková drobná nehoda, která zamávala celým mým dnešním programem, a nejen, že mi zkazila celý den, ale spustila i řadu dalších událostí - v návalu entusiasmu a z pocitu, že na bytě máme neskutečný binec, jsem se rozhodla, že se pustím do úklidu, a že to vezmu hezky z gruntu. Plán jsem si rozvrhla na jedničku: začnu v obýváku svým pracovním stolem a postupně budu eliminovat bordel a binec hrnout ven, až se z vln chaosu vynoří krásně upravený a harmonický domov. I vybrala jsem si odpovídající hudební doprovod a pustila se do sundávání vrstev věcí ze stolu, až se začala objevovat skleněná deska.

Když už byla vidět celá, došla jsem k závěru, že je potřeba ji hezky vyčistit a naleštit. A tak jsem se vydala do kuchyně, že sáhnu do skříňky pod dřez, kde já, malý člověk, skladuji všechny detergenty, abych pro ně nemusela lézt nikde po vejškách. Nadšení pro úklid mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem otevřela dvířka kredence…

Normální cesta do práce

Náplasti, punčochy, sukně, sáčko a lodičky. Černý trenčkot, trochu staršího data, ale stále hezký. Pečlivě udělaný make-up a ještě trochu pečlivěji udělaný účes. To jsem já, na cestě do práce, když zrovna přijede vedení z Německa a máme s nimi celodenní meeting. K tomu ještě šátek, kabelka a deštník.

"Žádné setkání není náhoda...

osud Ti vždy postaví do cesty takového člověka, kterého právě potřebuješ potkat," říká jedno karmické moudro. A tak vždy potkáte toho, kdo Vás má něčemu naučit, s něčím pomoct nebo na něco připravit, a je to dobré.

No jo, ale co ta druhá stránka věci? Co když jste náhle osudem přiváti do cesty takovému člověku, kterého jste za nic potkat nepotřebovali? Hm?

Další velký milník v mém životě, který vlastně vůbec nenastal

Od malička slýchávám od v různých variacích frázi "počkej až budeš starší, to budeš…". Samozřejmě mě touto frází obšťastnují lidé "starší" a "zkušenější" než já, byť na tento svět vykoukli jen o pár minut přede mnou a zkušenější jsou také sotva, co by se za nehet vešlo. Případně tuto frázi obměňují větou "No jo, já když jsem na tom byl/a jako Ty, tak jsem taky...ale pak…a Ty to tak budeš mít taky, uvidíš…" Většinou to myslí dobře a chtějí mi ukázat, že až se přehoupnu přes nějakou tu svízel a překonám nějaký ten životní milník, bude se mi dařit mnohem lépe. A občas prostě jen chtějí machrovat a pochlubit se, že toho zažili o krapínek víc a jsou mnohem větší mazáci. Upřímně, závidím lidem, kteří si mohou říct "teď jsem překonal to a to a cítím se tak a tak." Ve svých dospělých letech si stále připadám jako malá a čekám, kdy přijde nějaký ten slibovaný milník, který až nastane, tak se budu cítit větší, dospělejší a líp…