Šťastný čínský nový rok

Loni se doslova roztrhl pytel s přáními ke šťastnému novému čínskému roku. Pokud čtete můj blog pravidelněji, tak to už víte. A také víte, že jsem poněkud rozčarovaná z toho, jak evropsné nakládají s tím, co je neevropské. Mé rozčarování vzniklo přibližně v polovině loňského roku, kdy jsem dostala "do rukou" nový Corel a chtěla zjistit, co to umí. Místo, abych ale jen tak čmárala, rozhodla jsem se začít pracovat na "projektu". Jeho tématem bylo, jak už jistě tušíte, přání ke šťastnému roku hada.

Proč nikdo nepřeje hadům?

Loni touhle dobou se internetovým světem prohnala vlna "šílenství", kterou bych nazvala krátce a jednoduše oslavami příchodu roku draka. Evropané si orientální svátek vyložili po svém, a tak se motiv draka nebo i čerstvě vylíhlého dráčátka objevoval i na klasických PF-kách a přáních nového roku. A protože jsou někteří z nás, obyvatel starého kontinentu, přeci jen trochu chápavější vůči tradicím dálného východu, našli si, že čínský nový rok se s tím naším novým rokem zas až tak nekreje, a posílali přání ještě do poloviny února. No proč ne. A teď mi řekněte...jsem opravdu tak naivní, když jsem čekala, že se obdobná mánie strhne i následující rok?

Zase jedna příhoda, nad kterou zůstává rozum stát

Je lednový pátek. Nesněží, ale celkem slušně mrzne. V celkem dobré náladě si to štráduji po Americké. V náhlém záchvatu samolásky jsem došla k závěru, že potřebuji odměnu. Za co? Jen tak. Tou odměnou mi má být baštonáda u McDonalds - nezdravá a nechutně drahá. No ale proč ne, zase tak často tenhle řetězec nenavštěvuji. No jo, ale to bych nesměla být já, abych si mohla svou nezdravou odměnu vychutnat v klidu.

Zase po čase změna

Změna je život, a tak jsem se zase po čase rozhodla obléci svůj blog do nového vzhledu. Zimní plýskanice za ohnem převládají, ve městech sníh nikdy nevydrží čistě bílý, ale rychle zešedne. Brzy už ale na záhonech vyrazí první kvítky jara a co nevidět se svět změní v přehlídku barev. Tak i v mojí šedivé zimní depresi září naděje všemi barvami a já se těším na teplo a slunce. 

Počítám s tím, že se vzhled v následujících několika týdnech bude ještě hodně měnit. Jak, to netuším. Tak počítejte s tím, že až se tu stavíte příště, nemusíte to tu vůbec poznat. Než si najdu nějaký vzhled, který bude lahodit mému oku i duchu a u kterého zase nějaký ten pátek zůstanu.

Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

Studium mě nijak nepoznamenalo...nebo...že by?

To, že někdo zůstal studiem nepoznamenaný, nebo že po něm znalosti stekly jako po kachním peří, slýchávám kolem sebe skoro denně. Mnoho studentů tak hodnotí své spolužáky, a to ne zrovna s laskavým úsměvem na rtech. Spousta z nich pak sama o sobě říká, že nerozumí poznámkám druhých, že se změnili, vždyť jsou přeci stále stejní a to, že mají za sebou několik semestrů vysokoškolského studia je nijak nepoznamenalo. Maximálně připustí, že se jim rozšířily obzory. Vážně se nezměnili? Zajímavá otázka. Abych to zjistila, vzala jsem pod drobnohled osobu, se kterou se vídám denně, totiž sebe.

Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...