Dobro došli v Orebiči part 2

S nadějí, že je již všechno v pořádku, rozhodli jsme se naplánovat nějaké výlety po okolí. Náš delegát nám jich nabídl celkem dost, mně osobně se však na žádný už od začátku nechtělo, zřejmě zapracovala únava po dlouhé cestě a nechuť se kamkoliv plahočit nebo se někde smažit 6 hodin na sluneční výhni. Po shlédnutí předpovědi počasí na příští dny jsme se ale usnesli, že přeci jen vyrazíme alespoň na půldenní výlet na Korčulu.

Dobro došli v Orebiči part 1

Po týdnu zapínám internet a sleduji, jak se blogy, Facebook a další sociální sítě plní prázdninovými zážitky mých známých, a tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Nebudu psát o Japonsku, Indonésii, ani o jiných takovýchto exotických destinacích. Jestli je někdy navštívím, pak je to hudba daleké budoucnosti a budu si na ni muset ještě počkat (a našetřit). Místo toho si dovolím napsat několik řádek o cíli méně exotickém, totiž o Chorvatsku, a zároveň si tak i utřídím pár poznámek, které jsem si po chvílích zapsala. 

Back to beginning

Po roce úsilí a snažení se jsem opět na začátku. V září půjdu do prváku, konečně na navazující obor, na který chci. Kredity, které jsem celý rok pilně sbírala a předměty, které jsem plnila s vidinou, že mi budou uznány alespoň jako "béčkové", jsou mi teď na nic. Obor byl reakreditován, studijní plán totálně přeokpán, rozbourán a postaven celý znova. Snad je to i dobře... 

Moonlight - Upířína, co má hlavu a patu?

Po hodně dlouhé době začínám plnit slib daný před více jak rokem, totiž, že se podívám na zoubek některým z velkého množství upířin a upířinek, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Nečekala bych, že jinak oblíbené téma ve mně bude vzbuzovat tolik odporu a bude mě stát tolik síly, abych o tom něco napsala. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo něco zplichtit, a tak přináším rychlou a velice subjektivní (ne)recenzi na detektivní upířinu (ano, čtete dobře) s názvem Moonlight. A ne, nemá s Twighlitem nic společného.

O andělích

Máme doma dva anděly. Ne, nebudu psát o našich dvou kocourech, ani o rodičích či prarodičích, i když i oni pro mě bezpochyby anděly jsou. Chci psát o dvou dřevěných sochách andělů. na které teď často myslím, a to sice ve spojení s Leonadrem da Vincim, umělcem, který je zároveň i tématem mé seminární práce. Studium knih k tomuto tématu mi již přes dva měsíce poskytuje přehršel námětů k úvahám...

Šílenství jménem vylepšování

Všichni vylepšují. Ať se podíváte kamkoliv, samé zlepšováky. Každý se snaží být lepší, než ti ostatní, nějak se odlišit, přijít s něčím novým, lepším a cool. Nejvíc se tenhle trend projevuje na internetu. To mi potvrdí každý, kdo se pravidelně přihlašuje na nějakou sociální síť. Updaty, opravy, nová rozhraní a úpravy nových rozhraní jsou tam na denním pořádku. Změna frčí, změna je cool. Změna je dynamická a živá. Změna je něco, co mě poslední dobou nevýslovně vadí....

Opožděně o plesu, na který bych asi nešla, nebýt toho, že jsem na něj dostala lístky...

Plesy a taneční zábavy, to byly až donedávna události, kterým jsem se vyhýbala. Jednak nebylo s kým na ně chodit, jednak jsem neuměla tancovat (a vlastně si pořád netroufám tvrdit, že bych to nějak uměla). Situace se tedy změnila - snad k lepšímu a tak je jen na místě, že si s přítelem občas vyhlédneme nějaký ten ples, oblékneme se do společenského a jdeme se bavit. Nebo se o to alespoň pokoušíme. Se zpožděním se zde tedy hodlám rozepsat o návštěvě jednoho takového bálu.